"Stát - to jsme my všichni. Patří nám všem! Jenže někteří (...) si ho zprivatizovali!!" Takto promluvil v útulném přítmí staroměstského antikvariátu člověk, s nímž jsem se již několikrát plodně pohádal. Avšak doba byla pokročilá a já už jsem neměl čas chopit se otevřeného lákavého tématu. Jenže později se otázka vynořila znovu a tak jsem si ji přežvýkal aspoň sám.
Tak tedy, je stát opravdu souhrnem svých občanů? Tak se daleko nedostaneme, vedlo by to k otázce, zda bylo dříve vejce nebo slepice (občani nebo stát). Nejspíš to bude cosi, co dá za nějakým účelem dohromady tlupa nějak spřízněných individuí. Slušně to funguje, když ona individua mluví stejným jazykem a mají společné dějiny, kulturu, případně i náboženství. Což ale vůbec není podmínka nutná. Jednak jsou některé dobře fungující státy vícenárodní (a jak fungující - třeba takové Švýcarsko!), na druhé straně mají například příslušníci jednoho národa, následující jednoho Proroka (toho nejlepšího z nejlepších!) a spojení stejným osudem velký problém s ustavením vlastního státu, ač jim ho všichni přejí a viděli by v něm slušný krok k řešení nekonečného blízkovýchodního konfliktu.
Ba ne, stát je hlavně úřad. Nebo ještě lépe, servisní organizace. Lidé od ní očekávají určité služby, jako například zajištění elementární bezpečnosti, vytvoření a udržení nějakého řádu, ve kterém by mohl občánek nějak rozumně žít a pinožit se za splněním svých potřeb a tužeb, a pak se taky nějak vymezit vůči těm okolo, co už nějaký stát mají.
Jistěže se najde v blízkém okolí alespoň jedna taková organizace, která se vedle stávajícího klienta ráda postará i o nějaký bezprizorný hlouček, ochotně ho zahrne do vlastního státu. Ale většinou si ten hlouček bude chtít uplácat stát dohromady vlastními silami. Při troše dobré vůle mu to ostatní státy schválí, nakoupí se potřebný inventář a stát může začít fungovat. Návodů a vzorů je na světě dost a dost, a vlastních lidí, kteří jsou ochotni vzít na sebe takový úkol, se najde fůra. Jeden přes druhého říká, jak to umí a jak je dobrý. Hlouček si tedy vybere ty, kteří předloží nejpřesvědčivější obraz skvělé budoucnosti.
Samozřejmě, za služby se musí platit, a ne málo. Takoví pracovníci mají těžkou práci a velkou zodpovědnost. Úkoly, které musejí zajišťovat, vyžadují určité náklady, a ty jim občané rádi uhradí. Hlavně, když to funguje a František Novák se nemusí starat o problémy, které pociťuje jako vzdálené a jemu nepříslušné. Milý František má dost trablů v nejbližším okolí, které musí řešit se sousedy, spolupracovníky a lidmi z dalších okruhů, jichž je členem. Většinou si to vyřeší sám, jen v nutných případech požádá servis státu.
A když to tak pěkně funguje, řekne si František, že by těch služeb mohlo být víc. Proč ne, řekne šéfstvo servisu. A copak si račte přát? No, něco si přeje František, něco Božena, něco Jitka i Olda. - Ale samozřejmě, to vám zajistíme. Nabereme pár dalších pracovníků, a za pár korunek navíc vám to všechno pěkně zařídíme. No, neberte to. Nad pár korunkami navíc každý mávne rukou, hlavně, když má nějaké jistoty.
Ale ne každý oceňuje těžkou práci servismanů. Leckdo říká, že by to svedl levněji a lépe. A hlavně, nekradl by!!! Ti současní servisáci mají móc velké kapsy, jenže ne na nářadí, ale na PENÍZE! Tak, teď to víte a rozhodněte se, zda se necháte dále okrádat těmi darebáky nebo zda si vyberete raději nás!
Napadená firma se brání, všichni její pracovníci jsou poctiví, snad až na pár černých ovcí, ale na ty si posvítíme! Najmeme kontrolory, kontrolory kontrolorů, provokatéry, provokatéry provokatérů, a uvidíte, že jakékoli rozkrádání zmizí v nenávratnu. Do honby za nepoctivci se zapojují též média a v přímém přenosu předkládají vděčnému publiku vzrušující příběhy prohnaných zlodějů i neohrožených bojovníků.
Ne všichni ale prožívají strhující scény z boje proti korupci. Najdou se tací, kteří zlovolně tvrdí, že pes je zakopán jinde. Počet servisních pracovníků prý roste zcela neúměrně rozšiřujícím se službám, že pracovníci zakopávají jeden o druhého a vůbec provoz firmy je drahý a neefektivní. Říkají, že řada služeb je docela zbytných nebo nahraditelných souromou iniciativou, servisní firma by mohla zrušit celou řadu oddělení nebo dokonce divizí (příklad takového kverulanta je zde). Nutno ovšem říci, že jen málokteří občané popřávají sluchu takovým rouhačským řečem.
Horší ovšem je, že z jistot se pomalu, ale jistě stávají nejistoty a firma, ať už ta stávající nebo alternativní, nedává záruky, že v budoucnosti dokáže plnit nasmlouvané či naslibované služby. Pokud tedy nepovažujeme za záruky solidní a sebejisté ujišťování špičkového managementu. Ale na takové ujišťování přestávají slyšet nejen Františci, ale i Hansové, Lešci či Lájošové, abychom jmenovali jen pár z mnoha. Většinou se asi shodnou v tom, že by to chtělo úplně jiné lidi v řízení. Odborníky, ale hlavně čestné a nezištné. Ale kde je vzít? Snad abychom se porozhlédli po našem kulturním dědictví. Ať věřící nebo pohan, měli byste zajít do nějakého pěkného kostela s barokní výzdobou a nechat se inspirovat. Ano, jsou tam! S bělostnými křídly poletují mezi obláčky a troubí na trubky či hrají na harfy.
