S dojetím vzpomínám na staré zlaté časy, kdy úžasný systém našeho hospodářství běžel jako dobře namazaný stroj. Vše fungovalo podle plánu, vyrábělo se úsporně, žádné plýtvání. Státní plánovač například zjistil, kolik je v ČSSR bytů a nechal vyrobit přesně tolik rohožek. Když si člověk jednu sehnal a připevnil pořádným řetězem, aby mu ji neukradli, vydržela mu desetiletí.
Podobným způsobem dokázalo naše hospodářství materiálně zajistit vcelku spokojené živobytí všem občanům a ještě k tomu vyzbrojovat a vydržovat armádu, proti které je ta dnešní jen sportovním klubem zabývajícím se outdoorovými aktivitami.
Jak je to možné? Byli opravdu ti plánovači muži na svém místě, kteří by si perfektně poradili i v dnešní nelehké situaci?
Nuže, vězte, vy dříve narození, že vše bylo jinak. Systém měl fungovat tak, že do centra se sbíhaly informace z nižších úrovní, tam se vyhodnotily a dolů zase putovaly příkazy a směrnice. Žádné vazby mezi prvky na stejné hierarchické úrovni (například podniky) se nepředpokládaly, ba dokonce byly považovány za zbytečné, až škodlivé.
Ve skutečnosti byly informace, vzlínající vzhůru, neúplné, nepřesné a často i záměrně zkreslené. Tomu pak odpovídaly rozkazy padající shůry. Výsledkem musel být totální chaos. Naštěstí si lidé našli z té šlamastiky cestu. Šéfové podniků se domlouvali mezi sebou, na základě osobních známostí, ten měl navíc to, ten ono, a vzájemně si vyhověli. Mezi podniky se přesouval materiál, stroje apod., takže plán nakonec byl splněn, média o tom nadšeně referovala a plánovači v nadoblačných výšinách se dmuli pýchou. Jako výborné mazadlo fungovali i opovrhovaní veksláci, kteří umožnili menším šéfům nákup osobních dárků zahraniční provenience, na domácím trhu beznadějně nedostupných.
Jakkoli je dnešní situace diametrálně odlišná, jistá paralela se dá najít.
Náš stát funguje, čím dál více, jako servisní organizace, která plní přání svých klientů - občanů. Bohužel jsou ta přání velice různorodá, rozporná až protichůdná. Vláda se musí rozhodnout, kterým dá přednost a které odsune. Protože je vláda díky našemu poměrnému volebnímu systému z principu různorodá a slabá, stojí před zašmodrchaným klubkem problémů a nápadů na jejich řešení tak spletitým, že zásadní rozhodnutí je nemožné. To, co se možná hodí na vyřešení jednoho problému, generuje problémy další, a tak dále. Když jeden přijde s rozumným návrhem, koaliční partner ho odmítne s argumentem, že se nemůže zpronevěřit svým voličům. Rozpory se však najdou nejen mezi koaličními partnery, ale dokonce i mezi členy jedné strany. Politici se strkají navzájem před pultem vládního velínu a než se někdo dostane k příslušnému tlačítku či páčce, stojí ho to dost nervů.
Naštěstí tu opět fungují osobní vazby. Tu někdo pustí kolegu ke knoflíku, tu jiný třeba pohne páčkou tak, jak si přeje jeho “přítel” z druhé strany. Obojí samozřejmě nikoli zadarmo. Tak to chodilo v politice zřejmě odedávna. Jenže když byla situace, a tudíž i politika, jednodušší, stačila k prosazení toho či onoho méně náročná “pozornost”. Obrazně řečeno, trafika mohla být jen docela skromná, propanbutanový teplomet na nohy byl už docela luxus. Ne tak dnes. Trafiky či jiné dárky jsou podstatně náročnější a úloha zprostředkovatelů je sice opovrhovaná, leč nezbytná. Ano, zarezivělý a nefunkční mechanizmus je potřeba promazat a rozhýbat, podobně jako to bylo nezbytné za socialistického “vědeckého” řízení. Tehdy byli těmi ostouzenými hrdiny veksláci, dnes jsou to takzvaní kmotři. Dnešní politici, ostřelovaní “investigativci” z médií, vystavení odposlechům a jejich řízeným únikům a jiným útokům jsou v roli fackovacích panáků. A tak uvítají pomoc člověka, který dokáže pohnout věcmi, pomůže prosadit to či ono třeba i proti vůli krajských stranických organizací, z nichž se stala mocná, víceméně autonomní uskupení. Kmotři, korupce a trafiky tak patří k věcem a jevům, které se nám nelíbí, bez nichž však by stát prakticky přestal fungovat. Šlo by to zařídit lépe? Nabízejí se asi tři možnosti:
a. zavést tvrdý systém kontrol s právem revizorů střílet bez vyzvání
b. do státních funkcí angažovat pouze osoby s vatikánským osvědčením o svatosti
c. zavést většinový volební systém
