“V existenci něčeho víc než jen viditelný materiální svět věří 60 procent chlapců a dívek. Téměř čtvrtina mládeže o něm není přesvědčena, ale neodmítá jej.
K ateismu se přihlásilo 17 procent studentů, církevní příslušnost nebo nějaké náboženské vyznání uvedlo v dotazníku 25 procent studentů.” - to jsou výskledky průzkumu, který si objednala Křesťanská akademie mladých mezi studenty středních škol (více zde). "..velká část mladé generace má zájem o duchovno, ale hledají je mimo církev. Nevidí ji jako prostředí, které by jim dalo odpovědi na jejich otázky," říká se v článku. A v tom je, alespoň pro mne, velký problém. Přestože jsem v jakéms takéms kontaktu s mladými lidmi, nemám tušení, jakými otázkami duchovního charakteru se zabývají. Pokud by se zaobírali takovými problémy, jako “Kdo jsme, odkud přicházíme, kam směřujeme” - tedy tím, čemu se říkalo základní filozofické otázky - nebylo by to tak zlé. K tomu existuje spousta filozofické literatury, leccos by se i vygúglovat dalo. Pro ty duchovně náročnější je po ruce například Bible. Jenže ouha, Bible je spousta textu, a to textu spíše básnického. Těžko v ní nalezne čtenář esemesek a facebookových vejšplechtů nějaký hlubší smysl, než “že to je docela slušný krvák a že to muselo bejt tenkrát teda pěkně hustý”.
Ale většinový člověk se potřebuje ztotžnit s nějakými skupinami. Záměrně jsem použil plurálu, protože běžný člověk se cítí součástí svého národa či etnika, členem své rodiny, zaměstnancem své firmy a - což je asi velmi důležité - členem party podobně naladěných lidí, se kterými se dal nějak dohromady. I tento poměrně ukecaný výčet je otevřený, možností je jistě daleko více.
To platí jak pro staré, tak i pro mladé. Mladí bývají ve svých přáních náročnější: zatímco těm starším stačí být v nějakém zájmovém spolku, mladí chtějí něco, co je... prostě … NĚCO. Ti, kteří se dali cestou klasickou, nejspíš našli, co hledali, v náručí nějaké církve, v horším případě sekty. Ti, pro které je klasika nudná nebo podezřelá, hledají jiné cesty. Podívejme se třeba na ty, co našli inspiraci v rytířích Jedi z filmové ságy Star Wars (více zde).
Podle článku mladí mužové ve věku 19 - 25, kteří se k rytířům hlásí, touží žít podle pravidel víry: chovej se slušně, pracuj na sobě a své schopnosti využívej pro dobro ostatních. To zní ušlechtile a je to zcela v souladu s lidskou touhou po účasti na DOBRU, tedy jeho vykonávání. Ale to by samo o sobě zcela určitě nestačilo. Človíček, tvor pozemský, touží po něčem, co ho přesahuje. I to víra Jedi svým ovečkám dává: Je tu Síla, cosi mocného, popsaného dle článku takto: “Sílu tvoří tři části - Osobní Síla (životní energie, která obklopuje tělo), Živoucí Síla (energie, která je všude) a Všesjednocující Síla (určuje správnost a špatnost činů, dává životu smysl).” Tak, tady to máme: text, který je zcela gumový, jejž nelze nijak vyvrátit, nic konkrétního neříkající. Operuje s energií, která samozřejmě nemá nic společného s energií ve fyzikálním smyslu. Tuto energii nelze měřit na jouly, ba ani na elektronvolty; pochází ze slovníku esoteriků, kteří pojem “energie” používali nejspíše jako metaforu, až se z ní časem stala jedna z nejpitomějších floskulí.
Jakkoli mi rytíři Jedi připadají proti vyzrálým náboženstvím velmi amatérští, jsou mi neskonale pochopitelnější než roboti. Tak říkám lidem, o jejichž existenci jsem se dověděl od jednoho pětadvacetiletého mladíka. Tito lidé se dívají prý na člověka jako na počítač. Prostě jednou se počítač vypne a je konec. Zprvu mi to přišlo zcela absurdní. Pak jsem začal přemýšlet, jestli je taková redukce výrazem negace života nebo určité (silné) bezradnosti. Možná, že si časem vyvinou také nějakou víru. Nabízí se třeba Velký Ajťák, který lidský software oživí a nastartuje, ale umí ho taky v případě fatální poruchy restartovat. To by mohlo navazovat na víru v převtělování, která má dokonce určitou oporu v evropské tradici (Artur Schopenhauer). Byla by to docela legrace, ale nejsem si jist, zda se k něčemu takovému dopracují.
