Nekupuji časopisy každý týden, ale když na mne pohlédla s titulní stránky Reflexu známá tvář s charakteristickým účesem, doplněná diblíkovským výrazem Tatiany Vilhelmové nad odhaleným ramenem, zakoupil jsem. Ta tvář neslibovala snížení nezaměstnanosti či vyřešení neradostného stavu státní pokladny, ba ani likvidaci korupce, ale její naléhavý pohled mi připadal mnohem pozoruhodnější než tváře spasitelů z billboardů volební kampaně.
Mluvím o Jiřím Kajínkovi, odsouzeném k doživotí za nájemné vraždy. Hollywood nám ukázal, že i vrahové mají svou roztomilou tvář, chvilky, kdy se téměř dětsky radují ze života a vůbec jsou docela príma. Jednou z prvních vlaštovek byl asi, pokud si vzpomínám, film Bonnie a Clyde. Dotěrný chlap byla zase francouzská lumpárna, kdy normální počestný občánek v hledišti držel vší silou palce nájemnému vrahovi (Lino Ventura), aby už konečně dokonal svou misi, a do horoucích pekel posílal malého utrápeného obchodníčka s košilemi, který mu jeho úmysl nevědomky ustavičně hatil.
Jiří Kajínek si odseděl část trestu za několikanásobné vloupání a řadu dalších ošklivostí. Nicméně v roce 1990 mu amnestie otevřela brány vězení a začal nový život. Na onen svět údajně poslal dva velmi nechutné týpky, kteří ztrpčovali život mnoha bližním a na půl cesty do věčných lovišť vypravil dalšího. Nicméně ta dáma se zavázanýma očima, mečem a vahami to nepovažovala za chvályhodný počin, spiše naopak. Ostatně ani pan Kajínek se tím nevychloubá, ba to dokonce popírá. A to tak úspěšně, že podle zpráv proniknuvších na veřejnost je vlastně docela nejasné, zda vraždil Kajínek nebo policisté, kteří se na místě vraždy nachomýtli. Případ je "děravější než ementál", jak praví článek Petra Holce. Autor je nejspíš právní laik, ale i špičkoví profesionálové jako Pavel Rychetský, Jaroslav Bureš a Pavel Němec projevili námitky. Nicméně soudy tvrdošíjně odmítají žádosti o znovuotevření procesu a jak si mnohý čtenář denního tisku, hýřícího v jisté době zprávami o soudcovské mafii, nepochybně řekne, jistě vědí proč.
Snažím se nepodlehnout melodramatickému příběhu, ale mám pocit, že bych se s panem Kajínkem cítil u piva lépe než s mnohým z našich politiků či soudců.
