Svoboda jedince

Západní společnost považuje sama sebe za individualistickou a svobodnou. Lidé v ostatních civilizacích připadají západnímu demokratovi jako nerozlišitelný dav bez tváří. Například Číňan je prý totálně řízen a sledován

Správný potomek amerických dobyvatelů se v duchu pořád cítí být dědicem těch odvážných mužů a žen, kteří jeli na krytých vozech americkou krajinou směrem na západ. Jejich obzor byl daleký, hradba Skalistých hor den co den skoro stejně vzdálená. Občasné patálie s Indiány jejich pouť nemohly zastavit. Každý si v sobě nesl ten volný prostor bez viditelných hranic, i když s číhajícími nebezpečími.

O “správnosti” dědictví neseného dnešními Američany lze s úspěchem pochybovat. Zatímco předkové se spoléhali na svou pušku a mušku, ti dnešní jsou ochotni se o svá práva - handrkovat. Někdy až překvapivě úspěšně. Třeba když přesvědčí soudce, že v návodu na mikrovlnku chybí varování, že se v ní nesmí ohřívat lahvička nitroglycerinu. Zjizvená tvář a páska přes oko poslouží jako dostatečný důkaz viny výrobce.

Jindy je ale zaskočen žalobou, že se zadíval do výstřihu uklízečky na fakultě o jednu a půl vteřiny déle než je přípustné. U soudu mu v průběhu nechutně odporného procesu napadne, že by mu snad bylo bývalo lépe v obklíčení válečně pomalovaných Siouxů. 

Ve zcela neprůhledné spleti zákazů, příkazů, regulací a nařízení má pocit zrádné bažiny, kde se mu okolo nohou omotaly jakési podvodní šlahouny a brání mu vybřednout na pevnou půdu, která je na tři stopy blizoučko. Pomalu se propadá do hlubiny za posměšného skřehotání žab a poulení pulců. 

Inu, nemají to lehké, ti kdysi hrdí dobyvatelé, ale doma je drží víra, že žádná jiná země na světě jim nemůže poskytnout takový široký a daleký prostor pro všestranný rozvoj. Ta víra je tak silná, že průměrný Američan prý nemá vůbec potřebu vlastnit cestovní pas.

Jak je na tom Číňan Li

Čínský občánek je ve zcela jiné situaci. Ví, že je něj v každé chvíli upřeno oko minimálně jedné kamery se záznamem, jeho pohyb je sledován prostřednictvím chytrého telefonu, každý nákup je evidován a každé jeho hnutí je hodnoceno.

Obrazně řečeno, jeho životní prostor je ohraničen pevnými zdmi, které jsou velmi viditelné i hmatatelné. Když se zdi jen lehce dotkne, pocítí slabé zabrnění. Při silném dotyku dostane elektrickou ránu a když se pokusí zeď přelézt, tak dostane životní plácek se zdmi podstatně bližšími, bytelnějšími a vyššími. Pokus o zbourání té původní zdi by dopadl tak špatně, že na něj raději vůbec nemyslet.

Ale v hustě obydlených oblastech se staří Číňané naučili využívat velmi dovedně každé čtvereční pídě. Nejenže si tam dokázali zajistit obživu pro sebe i rodinu, ale svůj prostůrek si zkrášlili tak, že jim dával i potravu duševní. Čínské zahrady jsou plodem takového využívání prostoru.

Dnešní Číňan vykuk s uspokojením shledal, že když si udrží odstup od vytyčovacích zdí, tak se na svém plácku může stavět na hlavu a odstrkovat ušima a rameni zákona je to fuk. Když se nemůže rozmáchnout do šířky a dálky, tak žene svůj prostor směrem vzhůru. Když jeho stavba vyroste do výšky dostatečně úctyhodné, kontaktuje jej zástupce Vyšší moci a řekne mu, že když se dá na Cestu, tak mu najednou půjde všechno lépe. Zdi se mu rozšíří a skvělý stavební materiál umožní konstrukci mraků se dotýkající.

Pravou Cestu dnes ukazuje současná garnitura a turistickým průvodcem je červená knížečka. Když se, občánku, chopíš příležitosti, je to správné. Když pohrdneš, pachti se dál. Plácek máš jasný, sociální kredit je přesným vysvědčením o tvé zachovalosti.

Velký bratr v někdejším Holandsku

Čínský model postrádá pro Evropana sebemenší míru přitažlivosti. Ale pozor, alespoň v jedné, velmi civilizované evropské zemi, bychom mohli nalézt protipříklad. Již Karel Čapek ve svých Obrázcích z Holandska si všímá  velikých naleštěných oken venkovských domků, kterými je vidět do každého zákoutí vnitřního prostoru. Kupodivu je tomu tak ještě dnes. V hustější zástavbě je možno vidět doslova skrze dva domky stojící za sebou. Je to prý tak, že kalvinistické rodiny v dobách puritánských tak demonstrovaly, že žijí řádně a nemají tedy co skrývat. 

Něco podobného jsme zažili, když se dočasně stal naším kolegou někdejší ředitel České Televize Jakub P. Trvale otevřené dveře jeho kanceláře dávaly výhled na jeho záda před pracovním stolem s počítačem. 

Později jsem pochopil. Když mne osud prometl několika pracovišti stylu “open space”, docela jsem si zvykl. Mělo to něco do sebe: kdykoli se člověk potřeboval domluvit s někým třeba z jiného oddělení, stačilo si udělat krátkou procházku mezi několika nábytkovými ostrovy a bylo. Žádné klepání na dveře a nevrlé zabručení zevnitř.

Po nějaké době jsme byli s mnoha dalšími kolegy z velkého otevřeného prostoru přesunuti do budovy klasického stylu. V každém patře byla dlouhá chodba s přilehlými kancelářemi s jedním až třemi pracovními stoly. Jenže co se nestalo: dveře všech ideálních kutloušků byly dokořán. Všichni dali přednost sdílení pracovního ruchu před tichým soukromím. Zavřít dveře by znamenalo izolovat se od dění v podniku, dobrovolně poustevničit. 

Dobrovolné omezení volnosti

Dovedete si představit, že to dobrovolné omezení vlastní svobody neplatí jen pro kalvinistické Holandsko, ale může mít svůj daleko hlubší smysl? 

Již ve starověkém Řecku přišli lidé na to, že když se kratochvilnému vyprávění o statečných činech reků dá působivá forma, když se obyčejná řeč sešněruje určitými rytmickými pravidly a třeba se doprovodí brnkáním na loutnu, dostane se jí daleko lepšího přijetí a bardovi větší odměny. Zrodila se poezie. Její vrcholná díla překonala věky. 

I v dnešní době, kdy by málokdo měl trpělivost přečíst celou Odysseu, jsou lidé, kteří milují básně. Básník používá kód, který má spoustu klíčů, každý příjemce básnického sdělení zkusí klíč podle svého gusta a dekóduje, co pro něj, a jen pro něj, ta báseň znamená. 

Podezřelé básnické výtvory čte i cenzor. Nemá nějaký klíč, který by odpovídal jeho duši. Má jen sadu fasovaných šperháků a zkouší, který z nich mu odhalí velezrádný obsah. 

Konec legrácek

Svoboda je věc příliš závažná, než aby se o ní lehkovážně vtipkovalo. Skutečnou svobodu si každý nese v sobě. Na něm záleží, jak využije třeba i jen malý osobní prostor, který mu společnost ponechává. Lidé skutečně vnitřně svobodní dokázali obohatit sami sebe i ostatní třeba ve vězení.

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Karel Kužel | neděle 6.3.2022 17:02 | karma článku: 14,67 | přečteno: 411x
  • Další články autora

Karel Kužel

Kapitalismus asistovaný

2.3.2024 v 9:43 | Karma: 12,29

Karel Kužel

Bůh experimentátor

14.1.2024 v 17:52 | Karma: 9,06

Karel Kužel

Postraš a panuj

11.12.2023 v 21:16 | Karma: 12,63

Karel Kužel

Tak jsme ve válce...

11.4.2023 v 18:00 | Karma: 16,84

Karel Kužel

Časová subsidiarita

28.3.2023 v 8:00 | Karma: 10,64