“Riskoval bych vlastní život, kdyby se demokracie v mé zemi ocitla v nebezpečí. Šel bych na barikády jako starý muž a oháněl se holí. Ale aby se zavedla demokracie v nějaké rozvojové zemi, za to bych nedal z ruky ani cent.”
To řekl spolkový exkancléř Helmut Schmidt v rozhovoru s Frankem Sierenem, což je německý novinář platící ve své zemi za jednoho z nejzasvěcenějších znalců Číny. Celý rozhovor byl vydán pod názvem Nachbar China německým nakladatelstvím Ullstein Buchverlage GmbH/Ecom Verlag roku 2006 a u nás vyšel pod názvem Čína, náš soused v brněnském nakladatelství DOPLNĚK roku 2011.
Nemyslím, že by výše uvedený citát byl nejdůležitějším poselstvím celé knížky, ale v současné situaci jej pokládám za vysoce aktuální.
Pět let po vydání německého originálu jsou političtí vůdcové naší civilizace ochotni vydávat nejen metrické centy dolarů či eur, ale celé tuny peněz za pouhý přelud náznaku, že by snad se někde mohla uchytit demokracie v našem pojetí. Arabské jaro je fascinuje, k jeho drsnějšímu projevu v Libyi se rozhodli přispět vojensky. Těžko říci, zda si evropští politici opravdu myslí, že vítězní povstalci budou o něco lepší než nebohý Kaddáfí. Doufám, že takoví hlupáci nejsou a jen reagují na to, že smlouvy na ropu, uzavřené s Muammarem, se chýlí k vypršení. Hrozilo tedy, že Libye uzavře nové smlouvy s Čínou. Musím říci, že ani takováto “prozíravost” by mne nenaplnila hrdostí na evropské politiky a vojevůdce NATO.
Čína, na rozdíl od licoměrných generálů, kteří údajně chránili civilisty, neplýtvá municí, ale nezadržitelně získává přístup k nerostnému bohatství Afriky a Jižní Ameriky. Jejich politika je, a vždy byla, mírumilovná. Dokresluje to Helmut Schmidt na případu Tajvanu, na kterém Číně nesmírně záleží: Přímo u čínského pobřeží se nacházejí dvě skupiny ostrovů patřících k Tajvanu. Pro Čínu by nebyl problém je obsadit, Američané by kvůli tomu do války nešli. Přesto to Čína neudělala.
Možná někomu bude připadat podivné až malicherné, že Čína nechce například dát svobodu Tibetu. President Klaus se kdysi otázal v tomto smyslu čínského politika, a ten mu odpověděl, že jeho země má tradici pěti tisíc let, a on cítí velkou zodpovědnost před předky za její uchování.
Takové stanovisko je velmi pochopitelné. Troufám si tvrdit, že například Řecko by mělo obrovský problém prodat sebemizernější ostrůvek k uhrazení části svého dluhu. To raději ať vykrvácí celá Unie! Ani Američané, kteří koupili od ruského cara Aljašku, by tímto svým územím, pořízeným za pár šestáků, nechtěli zaplatit svůj dluh vůči Číně (k tomu viz srandovní článek Aljaška - co se děje? . Ještě se snad hodí připomenout novodobého cara Putina, který pokládá rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století!
Zatím si mnozí Němci začínají dělat starosti s úbytkem demokracie ve vlastní zemi. Nevím, jak Helmut Schmidt, ale Roman Herzog, spolkový exprezident, bije na poplach.
Těžko říci, na kterou barikádu by se měl Helmut Schmidt vypravit s holí. Možná by ani nebyla v Německu. Co takhle zajít do Bruselu a vytasit tam zbraň z pohádky, která mne jako kluka tolik fascinovala:
Obušku, z pytle ven!
