Vojenská akademie, brněnští kořeni, špagáti, Večerní Brno, letadla a rakety. Na kolech po jižní Moravě, foťák v kasárnách.
Táta mi po smrti druhé manželky Boženy připadal stále unavenější. Na gymplu bylo samozřejmé, že půjdu na vysokou školu, celkem bylo jasné, že to bude elektrotechnika, která mne fascinovala. Dozvěděl jsem se, že je možno studovat se vším zabezpečením na Vojenské akademii v Brně, na které ještě jako dědictví po generálu Čepičkovi přežíval kromě vojenských studijních směrů také směr vojensko-průmyslový, jehož absolventi snad měli pracovat jako civilisté ve vojenské výrobě. Ale měl jsem víc štěstí než rozumu, od umisťování ve vojenských podnicích se upustilo a my jsme si po škole hledali práci na vlastní pěst.
Akademie měla velmi dobrou úroveň, z civilních škol přetahala špičkové pedagogy, civilním školám sebrala budovy. Brněnští kořeni neřekli studentům v zeleném se žlutými frčkami jinak než „špagáti“. Odbočka pro neznalce: kořeň je v brněnském hantecu celkem neutrální označení muže. Betálné kořeň pak je muž nějak vyjímečný. Kočka je celkem normální děvče, eroticky zajímavá dívka je koňa.
Tak tedy, přes určitou, celkem pochopitelnou nevraživost, se k nám město Brno chovalo docela vlídně. Pro mne, studentíka z celkem nevelkého města Ústí stísněného v labském údolí mezi kopci, bylo Brno pravým velkoměstem. Velkoměstem s duší, kde jsi kousek od ruchu „štatlu“ mohl zajít na Zelný trh dýchající pohodou prvorepublikovou nebo snad dokonce starorakouskou. Bylo to i město zajímavého kulturního vyzařování: divadlo Večerní Brno nám záviděli v té době i Pražáci. Vzpomínám, jak jsem viděl Havlovo Vyrozumění. Byl jsem z toho celý pryč, okouzlila mne logická stavba, která se najednou zvrtla v úžasnou absurditu. Také Hamlet a další kusy, těžko už lovit v paměti.
Ačkoli jsem elektroniku mohl dělat i na fakultě protivzdušné obrany a radiolokace, popřípadě i na fakultě spojovací, vybral jsem si fakultu leteckou. Asi v tom byla nějaká mladická romantika. Ale ti správní blázni do letadel nebyli elspecaři, ale motoráři a drakaři. Kolegové v elektrické a speciální výstroji letadel byli radioví kutilové. Drakaři, to bylo něco jiného. Drak, to je to, co zbude z letadla, když se z něj vymontují motory. Nejsem znalec, prodávám, jak jsem koupil. V každém případě to byli nadšenci. Když jsem šel po buzerplace, pokukoval jsem nervózně po zběsile poletujících modelech, kdy mi který rozčísne pěšinku (tehdy jsem měl vlasy, fakt!). Taky bylo záhodno dávat pozor na rakeťáky. Jeden odpálil nějakou větší ráži z umyvárny, jenže mu na rampě bouchla a natropila menší spoušť. Ale naštěstí to odpaloval dálkově, takže se to obešlo bez obětí na životech či zdraví.
S kolegou Jirkou jsme se domluvili, že by bylo dobré si projezdit jižní Moravu na kolech. Jirka sehnal úschovu kol u jakési známé hodné paní, a tak jsme o víkendech vyráželi tu na Pálavu, tu do Moravského Krasu, na Vysočinu, co nás napadlo. Časem nás přestalo bavit cestování za koly a našli jsme lepší řešení. V jednom kasárenském baráku byla na půdě prázdná místnost. Dali jsme na ni ukradenou cedulku Sklad a na dveře zámek. To už bylo daleko operativnější. Tou dobou jsem začal fotit: přivezl jsem si z domova stařičký sklopný (harmonikový) Kodak na svitkový film 6x9 a dokumentoval naše výpravy. Ačkoli v těch dobách byl foťák v kasárnách něco nepředstavitelného, tento nás paradoxně vytáhl z průšvihu.
To bylo tak: Po nějaké době se velitel praporu vypravil na obhlídku budov a na našem skladu se mu něco nezdálo. Za asistence dozorčího urazil zámek a odhalil naše oře. A začalo vyšetřování. Jirka šel na kobereček dřív, já po něm. A když vycházel z kanceláře, řekl přítomným lampasákům hodně nahlas: To byly jen snímky přírody! Ano, ten báječný Jirka, který pak mnohokrát v kritické situaci udělal přesně to, co bylo potřeba, mi tak sdělil, že se nejen ví o foťáku, který tam byl schován za trámem, ale že už stačili i vyvolat film. Takže jsem se vůbec nepokoušel zapírat a všechno klidně vyklopil. Vojenští pánové pokývali hlavami, jen jeden vybafl: a co ten most? No, byl to velmi zajímavý kamenný železniční most, hodně starý a krásně se pnoucí nad údolím. No tak dobře. Ale co s námi? Kdyby se to vyšetřovalo důsledně, vložila by se do věci kontrarozvědka, a to bylo samozřejmě to poslední, co by si kdo přál. Tak se nakonec uložení kol nějak zlegalizovalo a foťák jsem pak schovával bezpečněji. Ten film mi nevrátili.
