Nestranický ředitel, mladí zelináři, chovatelé slepic, ještě že autobusy brzdí mírně, hořící řeka, plác do jehlanu, Nezval - ten vám toho napsal!
Říkalo se, že naše škola se pyšní jediným ředitelem v Ústí, který není ve straně. Pan Javůrek byl důstojný pán, který celkem klidně zvládal učitelský sbor, zahrnující některé velmi silné individuality (za těch časů bylo docela běžné vidět učitele mužského pohlaví) a kromě toho měl respekt i u studentíků. Vlastně i soudruzi mu dávali pokoj. Jen se říkalo, že na něj tlačí, protože z jeho školy odcházelo příliš málo absolventů do zemědělství. Starý pedagog to vyřešil tak, že předmět „základy výroby“, který byl na esvéeškách povinný, se odehrával v zemědělství. Tím získal silný argument a měl relativní pokoj. A tak jsme jezdili do zahradnictví v Brné. Moc si toho nepamatuji, snad jen pravidlo, že „správný zahradník sní za rok kolečko hlíny“. Je fakt, že jsme si zvykli zeleninu konzumovat bez přílišného čištění, ale na správného zahradníka jsme neměli.
Příští rok jsme pro změnu jezdili do drůbežárny ve Stadicích. Cestou jsme míjeli ruchadlo bratří Veverkových, které se tvářilo jako pluh Přemysla oráče. Alespoň nápis na pomníku ho za něj vydával.
V drůbežárně běhaly slepice na podestýlce zcela volně, žádné klece. Ale divil jsem se, že nefasovaly plynové masky. Vzduch byl plný čpavku z podestýlky, a když jsme měli odklízet vrchní vrstvu, kašlali jsme a brečeli. Zaměstnanci měli ke zvířátkům zdravý a nesentimentální vztah. Jedna slípka vypadala nějak neduživě, zkušená chovatelka ji čapla za nohy a hlavu položila na zem. Šlápla na ni a zbytek slepice zvedla škubnutím vzhůru. Za nějaký čas jsme si na takové výjevy docela zvykli.
Ve slepičárně shodou okolností pracovala moje bývalá spolužačka z osmiletky, hubatá a zrzavá Marie. Byla z ní docela pěkná, zdravě vypadající ženská. Překvapila mě, jak se bez váhání myla v Bělé. Na mapě se ta říčka jmenuje Bílina, ale v kraji se jí jinak neřekne než Bělá. Protéká Chemickými závody a klikatí se mezi doly a výsypkami. Vždy mě bavilo odhadovat, zda je její barva černá do fialova, nebo modrá do černa či do jiného odstínu. Jednou prý jakýsi neznalec odhodil v nepříhodnou dobu vajgla přes zábradlí mostu do vody. V tu ránu to blaflo a Bělá byla v plamenech.
Do Stadic jsme jezdili zpravidla tři kamarádi na kolech. Brali jsme to zkratkami a na hlavní silnici jsme si počkali na autobus vozící ostatní k drůbežárně. Zachytili jsme se aerodynamickém stínu a dupali ze všech sil. Cyklistickými přilbami se tenkrát netrápili ani největší masochisti, už z toho prostého důvodu, že se žádné neprodávaly. Jen závodníci používali kožené přilby sešité z dlouhých tenkých jelítek. Hlavy jsme měli tenkrát vlasaté, ale ani nejbujnější kštice by nepomohla, kdyby autobusák dupnul na brzdu. Leč nestalo se tak, a nezpůsobili jsme tedy škodu dopravnímu podniku ani újmu svým hlavám. Autobusáci byli, na rozdíl od Pavlaty, vypočitatelní. Cože, neříkejte, že jste neslyšeli o Pavlatovi!
Pavlata byl prostě fenomén. Generace studentů se probouzely vprostřed noci zbroceny potem, když si ve snu nedokázali vzpomenout na matematický vzorec či poučku deskriptivní geometrie. Mez stínu vrženého je stínem vrženým meze stínu vlastního. Představte si, že jsem po mnoha letech narazil na tuto základní poučku o osvětlení těles v knize oblíbeného kanadského humoristy Stephena Leacocka. Tuším, že to byly Literární poklesky – Literary Lapses.
Pavlata mimo jiné maloval – prý docela dobře. Což, to by samo o sobě nebylo na závadu. Jenže on se rozhodl pěstit v nás výtvarný cit prostřednictvím deskriptivní geometrie. Nestačilo správně zkonstruovat průnik válce jehlanem, výkres se musel vystříkat barvou. Zprvu jsme to dělali fixírkou, ale pak jsme přešli na drátěné sítko. Vymýšleli jsme lahodné kombinace barev, které by vyhovovaly jeho estetickému cítění, ale často se stalo, že ho nějaký odstín urazil a tu nasliněným prstem začal vydrolovat tu ohavnost z výkresu.
Časem došlo k tomu, že již nestačil nárys, půdorys a bokorys. Museli jsme ještě zhotovit papírový modýlek, který jsme přilepili na výkres. Jednou takhle zkoumal můj vrcholný výtvor a hledal, nad čím by se mohl rozčílit. Dlouho nic nenacházel, ale najednou se mu v očičkách zablýskalo a plác! Pádná dlaň udělala z mého modýlku placičku.
Nakonec jsme se přes všechny nástrahy dopracovali k maturitě. Ve svatém týdnu jsme odjeli my tři cyklisté se stanem, který jsme postavili na břehu Ohře. Pivo jsme nakupovali ve vesnici, pro brambory jsme si vždy zaplavali na druhý břeh. K tomu jsme nachytali nějaké rybky a o tělesnou potravu bylo postaráno. Učení nám šlo dobře a hlavně bez stresu. Nicméně u maturity z češtiny jsem zjistil, že mám v hlavě dva seznamy: básníky a spisovatele v jednom a jejich díla v druhém. Problém byl v tom, že se ty seznamy volně posouvaly podél sebe a já jsem naprosto nebyl schopen je nějak zakotvit. A tu přišla záchrana: profesorka L., která tam dělala pedagogický dozor, se ke mně přitočila vidouc můj zdrcený výraz. Co máš – špitla. Nezvala, řekl jsem zničeně. No to je výborný, můžeš mluvit o tom a tom, vyjmenovala spoustu aktuálních kulturních událostí, týkajících se slavného Vítězslava Nezvala. Ale já se pořád nechytal. Až najednou řekla báseň, kterou jsem měl v seznamu, a – cvak! Oba seznamy se krásně propojily. Ostatní pak už šlo hladce.
