Příchod na gympl, chmelové zážitky, nové kolo, setkání s panem Brodský,veselá manifestace
Náš ročník (1946) byl posledním, kterému stačilo na základní vzdělání osm let, alespoň dle tehdejšího ministra školství, Františka Kahudy. Více než rozhodnutím poskytnout dítkám další rok ve škamnách proslul později na poli esoterickém. Od roku 1970 do roku 1986 působil jako ředitel Psychoenergetické laboratoře Fakulty chemického inženýrství VŠCHT v Praze. Založil Psychoenergetickou společnost. Mezi vědci se „proslavil“ různými představami, které prosazoval i do škol, například svojí teorií mentionů, částic myšlení.
Také jsme byli prvním ročníkem, který už nebyl obtěžován závěrečnými zkouškami – tedy jakousi minimaturitou. Ani si nevybavuju, jestli jsem absolvoval nějaké přijímací zkoušky nebo jsem byl přijat na základě vysvědčení. V každém případě jsem se octl ve Střední Všeobecně Vzdělávací Škole (SVVŠ) Na skřivánku, která byla uprostřed tehdy prázdného velkého svažitého pozemku na severním okraji Ústí. Byl z ní pěkný pohled na labské údolí s městem. Do školy jsem chodil pěšky strmou ulicí. Náš třídní učitel byl sympatický, učil zeměpis a dějepis. Spolužáci se mi také líbili. Ale škola vlastně začala už o prázdninách: šli jsme na chmel – a to byl zážitek. Tehdy se ještě chmel sklízel převážně ručně, kombajn byl výjimkou. Bez pomoci školní mládeže by se četné chmelnice asi nestačily sklidit.
Nedaleká vesnice pod Řípem nás přijala celkem vlídně. Bydlelo se spartánsky, na podlaze vrstva sena, na ní deky. Strava poctivá, venkovská. A už jsme napochodovali do chmelnice. Česalo se po dvojicích, jeden strhl štok a oba k němu zasedli na stoličkách a trhali chmelové šišky do věrtele. Byla to legrace a občas nějaký vtipálek někomu strhl štok na záda. Postižený pak vypadal jako pohádkové strašidlo – omotaný dlouhou chmelovou rostlinou s velkými listy. Nebylo to úplně příjemné, ten chmel dost škrábal drobnými háčky, ale rozjívení študáci nebyli příliš „cimprlich“. Později, v letech šedesátých, byl natočen velmi úspěšný muzikál Starci na chmelu, a ten vystihoval chmelovou atmosféru docela pěkně.
Na chmelu jsem si vydělal na své první kolo – favorita s berany a tříkolečkem. Pravda, nebyl jsem česáčem příliš zdatným a do částky 960 korun mi dost chybělo. Ale Boženina matka mi velkoryse přispěla a tak jsem se stal šťastným majitelem modrého krasavce.
Božena onemocněla rakovinou. Přišlo se na to příliš pozdě, operace a ozařování nemohly zastavit postup nemoci. Jednou za Boženou přišli manželé Brodští. Paní byla učitelka, Boženina kolegyně. Její muž byl odsouzen v procesech padesátých let na dlouhou dobu za nějakou protistátní činnost. Táta mi řekl, že hlavně za to, že jako učitel připravoval školní osnovy pro dobu, kdy už zase nebude komunismus.
Pan Brodský dal Boženě maličké prasátko uhnětené z chleba. Řekl, že jemu přineslo štěstí – amnestii, která o dost let zkrátila jeho pobyt v krutých kriminálech a uranových dolech. Ale Boženina rakovina byla ještě silnější než komunistická třídní nenávist – chlebové prasátko na ni nestačilo.
Krátce po Boženě zemřela i její matka, která s námi bydlela. Zůstali jsme tři: táta, sestra a já. Proto jsme se přestěhovali do menšího bytu na Klíši. To je pěkná vilová čtvrť pod Střížovickým vrchem. Bydleli jsme v jednom z dlouhých třípatrových domů pod náměstím Hvězda. Střížák jsem znal už z dřívějška, chodívali jsme tam se třídou či s pionýrem na vycházky. Také je tam oblíbené termální koupaliště, teplá voda ze země mu dává delší sezónu než je obvyklé.
Přestože přímo na Klíši byla druhá esvéeška, Jateční, vlastně kousek od našeho domu, chodil jsem nadále na Skřivánek. Bylo to trochu dál, ale cesta byla pěkná a vůbec mi to nevadilo.
Na „gymplu“ jsem zažil nejveselejší manifestaci svého života. Bylo to v době kubánské krize, kdy sověti navozili na Kubu jaderné rakety a Američanům se to nelíbilo. A tak se začalo jednat o tom, zda do toho, pánové, půjdem, nebo ne.
Také my jsme ukázali na náměstí s případným názvem Mírové imperialistům svoji pěst. Na manifestaci byl pozván jakýsi kubánský student, který neuměl česky a jeho slova tlumočil španělský utečenec před Frankem, jakých bylo v Ústí spousta. Starý emigrant se ale česky příliš nenaučil, a tak jeho překlad vyvolával výbuchy veselí. To jej strašlivě rozčílilo, a zvolal silným hlasem: Já bojovala u Madrida na barikáda, ale tohle nesnýst. Můj kref važí!!! Za to byl odměněn takovými ovacemi, že kubánský student znejistěl: jeho finále přece ještě nepřišlo!
Tak se stalo, že pozice sovětských mírových raket na Kubě nebyla dostatečně podpořena a situace vypadala dost napjatě. Naštěstí J.F. Kennedy dokázal s ruským medvědem jednat tak, aby ho nezahnal do slepé uličky a umožnil mu vycouvat bez ztráty tváře.
