tak praví lidová moudrost. Ale pryč se starou veteší, dnes patří riskování k činnosti nevhodné a za moudrého je považován ten, kdo rozpozná i jen náznak sebemenšího nebezpečí, které by mohlo eventuálně za určitých podmínek hrozit
Tytam jsou doby ztřeštěnců, kteří se vydávali na křehoučkých skořápkách přes oceán, aniž by měli jistotu, že nepřepadnou přes okraj Země někam do ztracena. Dobrodruzi vydávající se do neznámých končin obydlených lidmi s neznámými zvyky a obyčeji, jen aby objevili, jak s nimi obchodovat, co jim nabídnout a co za to zajímavého dostat. Vojáci vědy, kteří kvůli poznání riskovali život. To je možná trochu méně zřejmé. Abychom nechodili daleko, jmenujme například Jana Evangelisty Purkyně, který zkoumal na sobě účinek náprstníkového jedu tak horlivě, že taktak utekl hrobníkovi s lopaty. Marie Curie - slavná polsko-francouzská vědkyně - se vystavila během svých výzkumů radioaktivity takovým dávkám záření, že pravděpodobně jejich následkem onemocněla leukémií a na ni zemřela. Fandové techniky, kteří se rozbíjeli o zem v prapodivných létacích strojích, a mnoho a mnoho dalších. Ti všichni nás dostávali dál a dál a postup nás všech byl vykoupen mnoha osobními prohrami včetně obětí nejvyšších.
Dnes je snaha riziko v podnikání omezit "důmyslnými" regulacemi, nařízeními, atd., riziko je vytlačeno do aktivit na hranici zákona a největší zisky mají samozřejmě ti, kteří se pohybují spolehlivě za touto hranicí. Jistě, abych nezapomněl, riskuje se v adrenalínových sportech a lidé se rádi dívají na novodobé gladiátory s kostmi mnohokrát zpřeráženými. To je činnost zajisté počestná, ale její přínos k civilizačnímu pokroku je spíše sporný. Průměrný člověk nechce riskovat prakticky vůbec. Po svých volených zástupcích požaduje, aby mu zajistili za všech okolností co nejbezpečnější existenci s co nejmenší námahou.
"Víš, ty pitomče a lehkoživko, jak já jsem se za svůj život nadřel?!" zní mi s předstihem v uších rozhořčené výkřiky čtenářů. Určitě mají pravdu. Ale ta pravda je přeci jenom relativní. Málokterý velký dříč si dokáže představit, že by se odstěhoval ze svého města, které mu přirostlo k srdci, někam, kde nikoho nezná, ale nabízí se tam výnosná a perspektivní práce. Nebo že by věnoval večery dlouho do noci tomu, aby se naučil dělat něco úplně jiného, než čím se zabýval celý život a v čem dosáhl vysokého stupně dokonalosti. Jen s tou chybičkou, že onen obor už ovšem přestal kohokoli zajímat. To jsou rizika, která málokterý Evropan podstoupí.
Mnozí, daleko erudovanější než jsem já, se zabývali příčinami pádu velkých říší či dokonce civilzací. Našel jsem zprávu o zajímavé studii týkající se vývoje průmyslových společností (odkaz zde). Doporučuji nahlédnout alespoň do přehledné tabulky o čtyřech sloupcích - podle hlavních stádií, krásně korespondujících se čtvero ročními obdobími. Tabulka je zaměřena na pár aspektů: sociální konsensus, sdílené hodnoty a cíle, stupeň byrokracie. Zajímavá je charakteristika míry byrokracie ve třetím, "podzimním" stadiu:
Byrokratická složitost se vrší rychleji, než schopnost efektivní regulace; byrokracie začínají „klopýtat“
Onehdy jsem mluvil s mladým a inteligentním studentem ekonomie o regulaci. O tom, že když sebechytřejší úředník vymyslí nějaké regulační opatření, některý šikovný podnikatel či bankéř přijde vzápětí na protifintu. Kontroval přesvědčením, že umění regulace se dá naučit a vyvinout k dokonalosti. To mne uzemnilo natolik, že jsem nebyl schopen další diskuse.
Ani tady nechci diskutovat, jak hluboce vězíme v onom podzimním stadiu. Jen pro úplnost dodám druhou část charakteristiky podzimu: "Konsensus je velmi slabý, požadavky zájmových skupin se stávají silnějšími, než sdílený sociální cíl". Jauvajs, to sedne, co?
A jak jsou na tom jiné (silnější) průmyslové společnosti? Ty evropské si z velké části zažily období rozmachu průmyslové výroby spolu s územní expanzí. Svoje kolonie měla nejen Velká Británie, ale třeba i maličké Dánsko. Po nějakém čase byly prakticky všechny kolonie svobodné a bývalé koloniální mocnosti se s větším či menším úspěchem této nové skutečnosti přizpůsobily. S odbouráním výsledků územní expanze přišlo období budování - jistot. Pod heslem spojení k prosazení Evropy ve světě se vytvořilo seskupení zemí potírajících vnitřní konkurenci a pokud možno blokující konkurenci zvenčí. Místo rozvoje stažení do ulity a zavíčkování.
Spojené Státy kolonie neměly, ale jejich vznik byl sám obrovskou územní expanzí. Území jim zůstalo, expandovaly ekonomicky, politicky a také kosmicky. Expanzi pomalu začíná střídat imploze, avšak ještě nějakou dobu budou fungovat jako supervelmoc.
Jsem poněkud na rozpacích, jak pojednat toho nejzajímavějšího hráče na světové scéně: Čínu.
Jedná se o civlizaci trvající tisíce let a pisatel těchto řádků propadá pokušení považovat současné průmyslové období jen za jednu přechodnou roli, kterou si Říše středu usmyslela sehrát. Prakticky po celou dobu své existence oplývala neobyčejnou stabilitou, stabilitu zdůraznil i geniální Konfucius, který vyšel z moudrosti starých úspěšných vladařů a jiných význačných předků. Jejich skutky a výroky se pak nechal vést při formulování učení, které utvářelo morálku nejen celé Číny, ale i mnoha dalších národů. Mohutné kulturní vyzařování Číny jí zjednalo respekt v celé ohromné oblasti - až najednou Číňanům došlo, že jsou strašně zaostalí. Zaostalí proti těm ďáblům s velkými nosy a strašnými zbraněmi. Co teď? Rychle se modernizovat. Poučit se od úspěšných. Představuju si, že proběhly spory o to, koho si vzít za vzor. Zvítězila skupina lidí, kteří za nejperspektivnější považovali komunismus. Snad podlehli komunistickému politickému marketingu, který představoval svoje učení jako nepřemožitelné a věčné. Teď přicházejí na to, že jejich Konfucius je přeci jen trochu věčnější, a tak se k němu vracejí. Ovšem se zachováním tváře, pokud možno. A dále se učí. Zajímají se nejen o vědu a techniku, ale i o kulturu starého světa.
Čína přechází ze stádia zahleděnosti do sebe do stádia expanze. Bude to ale nejspíš expanze zcela jiná, než jakou předvedly v historii celkem nedávné dravé státečky evropské. Od rozpadlé západní civilizace převezme to nejcennější, to, co naše civilizace odhazuje jako starou veteš: Kritické svobodné myšlení. Konfucius jim v tom asi nakonec nezabrání.
