Doba se mění a s ní i způsoby řízení společnosti. Moderní lidé s klipovitým vnímáním světa jsou přístupní mediální komunikaci. Vítězí u nich vůdci zdatní hlavně v mediální oblasti. Jaké šance má z tohoto hlediska ruský prezident?
Když nabídnete mladým divákům video na téma “jak vidím svět” s úspěšným popovým zpěvákem, moudrým filozofem, uznávaným vědcem, oblíbeným youtuberem a státníkem, hádejte, koho vyberou. Troufám si tvrdit, že filozof, vědec a státník na dračku zrovna nepůjdou.
Lovím v paměti, kdy to vlastně začalo. Vzpomínám, jak v osmdesátých letech vlny zahraničních stanic přinášely zprávy o kdysi druhořadém herci kovbojek, kterého si Američané vybrali za prezidenta. Již v jeho prvním období se mi jevil velice zajímavě a rozhodně měl talent vnést do šedivého očekávání šedivé budoucnosti paprsek světla. O to větší bylo moje zděšení, když jsem se doslechl, jak na jakési traktaci ve volební kampani na druhý termín pronesl do zdánlivě vypnutého mikrofonu na svém ranči cosi jako: "Drazí spoluobčané, právě jsem podepsal zákon, který vymaže Sovětský Svaz z mapy světa. Za pět minut startují naše bombardéry". Leč mikrofon nebyl vypnutý ani trochu a reproduktory zaburácely. Proslov způsobil velké haló. Usoudil jsem, že po tomhle faux-pass už Ronald Reagan nemá šanci a jeho politika, tak krásně vytáčející sověty, půjde do háje. Ale to jsem “amíky” špatně odhadl, zvolili ho podruhé a nadělali tím sovětům další vrásky.
Jeho následníci již neměli filmovou či divadelní zkušenost, ale z dramatického a mediálního řemesla se dost naučili.
Jeden, platící za enfant terrible jak pro demokraty, tak i pro republikány, k nimž se hlásil, přišel s inovací, jíž se dokonale trefil do způsobu vnímání lidí, zejména mladých. Na twitteru chrlil krátké a úderné větičky, které mu získaly velkou pozornost a obliba jeho kanálu rostla lavinovitě. Ruku v ruce s tím šlo i jeho věcné a otevřené vystupování nepotopitelného byznysmena, který se dokáže dohodnout s každým a hlavně přesvědčit ho, že výsledek bude pro obě strany “suprový”. Diváky nenechával na pochybách, že jeho hlavním zájmem je zajistit prosperitu a skvělou budoucnost pro jejich společnou zemi - “America First!” Mimochodem, jeho někdejší česká tchýně na svého “Doníka” nedala nikdy dopustit.
Jak to bylo v české kotlince? A jak v okolí?
Jestliže připustíme, že na volbu našeho prvního polistopadového prezidenta měly do určité míry vliv Spojené státy, tak se otevírá možnost, že si tu Američané zkusili ověřit účinnost divadelní dovednosti. Kromě toho, že byl Václav Havel nebojácný disident, zapsal se do povědomí jako esejista a dramatik. Ta schopnost režírovat, pracovat s herci, mu určitě připsala body i na druhé straně Atlantiku.
Volba pro Ukrajinu byla ještě jasnější: Volodymyr Zelenskyj působil před vstupem do politiky jako herec, dabér, scenárista a televizní moderátor. V prezidentské kampani bezelstně prohlásil, že politice moc nerozumí, ale svůj národ pobaví. A zábava, to je přesně to, čeho si lid žádá. Ostatně už ve starověku požívali velkou úctu bardi, kteří za doprovodu hudebního nástroje vyprávěli či zpívali dlouhé příběhy hrdinů.
Rada za milión: přidejte sex-appeal
Když se k mediálním schopnostem přidá nezanedbatelný ženský půvab, vznikne fenomén Kim Kardashian. Kim je americká televizní osobnost, modelka a podnikatelka arménského původu a bývalá manželka rappera Kanye Westa. Roku 2008 se stala na vyhledávači Google nejvyhledávanější celebritou v USA, kterou až do té doby byla zpěvačka Britney Spears. Jsem přesvědčen, že kdyby se rozhodla kandidovat na prezidentku Spojených států, hravě by si omotala Američany okolo prstu. Což by ostatně byla skvělá zpráva jak pro Američany samotné, tak i pro velkou část zbytku světa. Jestřábí ženy typu “Killary” Clintonové přestávají být pomalu v módě.
Východně od bruselské říše…
… je všechno jinak. Ruské byliny - starodávné ruské eposy - líčí příběhy bohatýrů, kteří symbolizovali sílu a moudrost. Chránili matičku Rus před utiskovateli a bylo na ně spolehnutí.
Ani novodobý ruský vůdce se nemůže prezentovat jako bavič. Musí na to jít úplně jinak. Ale z řady možností potřebuje vyhmátnout u pravou. Srdce Rusů si nezískal ani prostoduchý (nebo podplacený?) Gorbačov, který uvěřil slibům, že NATO se nepohne ani o palec na východ, ani opilec Jelcin, který rozklad Sovětského svazu dovršil. Ten možná chtěl na závěr své kariéry napravit škody, které způsobil. Za svého nástupce vybral Vladimíra Putina, nepříliš známého premiéra, který je nyní prezidentem.
Vladimír Vladimírovič nevyniká fyzickou velikostí, ale to mu vůbec nevadilo v pěstování image bohatýra. Také využíval média, ovšem nikoli s cílem pobavit, ale oslnit a vzbudit naději do budoucna.
V době jeho nástupu prožívali Rusové období velkého ponížení. Řada bývalých svazových republik dala impériu sbohem a rovnou se vrhla do náruče Západu, jiné založily svou další existenci na balancování mezi Západem a Východem a sbírání smetany z obou stran. Zdroje země byly rozchváceny oligarchy, kteří využili jelcinovského chaosu k nabytí pohádkového bohatství.
Obzvláště vypořádání s oligarchy byl asi úkol přímo herkulovský. Podle některých zdrojů se to Putinovi do určité míry podařilo. Jak velká míra to byla, ukáží následující léta.
Současně začal budovat prestiž armády. K tomu si vybral “zlobivého kluka od Jeniseje”, napůl Ukrajince, napůl Tuvince Sergeje Šojgu. Na vysvětlenou: Tuva je republika Ruské federace ležící na jižní Sibiři. Mezi nejrozšířenější náboženství patří tibetský buddhismus, šamanismus a pravoslaví.
Ministr obrany Šojgu se pustil s velkou razancí do transformace ruských ozbrojených sil. Velmi významným krokem, který překvapil západní politiky i vojenské experty, byl úspěšný vstup do války v Sýrii, která byla na pokraji porážky a měla následovat osud řady takzvaných “failed states”.
Zatímco ji ruský lid svému vůdci zřejmě příliš nevyčítá, názory světa se různí. Pro Západ platí, že “Putin Is Over” - Putin se přežil. Na druhé straně velice významná část světa to za fatální handicap zdaleka nepovažuje.
V Číně má divadelní umění velkou tradici. Ale staří Číňané neočekávali od svých umělců zprostředkování něčeho jiného než právě to umění. A tak ani soudobí čínští vůdcové nehodnotí státníky jiných zemí podle jejich bavičského kumštu. Zcela pragmaticky odhadují, čím mohou být pro Říši středu prospěšní.
V případě Putina to platí docela osudově. Čína si je vědoma nelibosti, s jakou její dynamiku sledují západní země a musí očekávat, kdy dojde na pokračování politiky Západu vůči Číně jiným prostředky (parafráze výroku pruského generála a významného válečného stratéga a teoretika Carl von Clausewitze).
Lze předpokládat, že Putinovi se podařilo přesvědčit čínského prezidenta, že v nadcházejících kritických letech bude mít jejich vojensko-strategické partnerství dostatečnou pevnost, aby zabránilo nejhoršímu.
