Tomíku, já vím, jak nerad jezdíš metrem. Dobře, pojedeme tedy autobusem. Stočtyříctka nás dovezla k jedné z proseckých atrakcí - bobové dráze. Vzpomněl jsem si na Thomase, kolegu v mezinárodní telekomunikační firmě. Mladý Angličan přišel jednou do práce s pěkně spálenou pravou rukou. Dostal skvělý nápad - sjet bobovku bez brzdění.
Ale my nepojedeme, jen se podíváme, jak to vypadá zvenku.
A teď se vydáme po cestě dolů směrem k Palmovce.
Nevypadá to tu špatně, viď?
A tohle, to je přece přímo romantické.
No, já vím, že kus sekané je samozřejmě romantičtější, ale tohle přece taky není špatné. Ostatně lituji fotografy v zemích, jako je například Švýcarsko. Tam je všechno nudně učesané a vypíglované, takže se pak musejí vyžívat v dokonalé kompozici čistých ploch a liní. To my ještě pořád nacházíme něco malebného.
A teď nás cesta zavedla na cyklostezku pod velkým mostem. Pozor na cyklisty!
Jdeme dále údolím Rokytky, odkud vidíme do libeňských zákoutí.
Tak tohle je umění. Ne abys u nějaké sochy zvedl nohu! Slyšel jsem, že v těchto místech se nachází nějaký objekt designového studia Olgoj Chorchoj. Že by to byly jejich věci? Nevím, ale možné to je. Jo, ty nevíš, co je to za divné jméno? To je strašlivý lidožravý červ, žijící v mongolské poušti. netuším, jestli žere taky pejsky, ale být tebou, tak se mu raději vyhnu.
A tohle vytvořil zase jiný umělec - zub času.
Tak tady už se pilně staví, aby měl ten čas pořád na čem hlodat.
