Legend of Xanadu, špaček uletěl, zdavstvuj, velikij vožď, major s kravatou, nevyužitá šance
A tak jsem následujícího dne vyrazil pěšky na „čtyřku“. Hlasitě jsem si pískal, abych potlačil nepříjemné vibrace v útrobách. Nejlíp fungoval song Legend of Xanadu skupiny Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Titch. You‘ll hear my voice/on the wind, cross the sand…Lidi se za mnou trochu otáčeli, ale to mi zrovna moc nevadilo.
Na vrátnici jsem se sháněl po majorovi Špačkovi. Ale ten prý už na tom případu nedělá, dají mi někoho jiného. V telefonu se mi ozval major T… Nevzpomínám si, co mi v tu chvíli proběhlo hlavou, jen si dobře pamatuji těžko odolatelnou touhu vzít nohy na ramena a zmizet někam hodně daleko. Ano, byl to ten, co se nelíbil psovodovi Jirkovi.
Major T. měl na sobě oblek s kravatou a ještě cosi neviditelného, co způsobovalo, že dosavadní vyšetřovatelé vedle něj vypadali jako celkem dobráčtí tatíci. V postavě to nebylo, ta byla spíše drobnější. Ale nějak působil dojmem člověka, se kterým jste se necítili zrovna bezpečně. Zavedl mne do plechové krabice nákladního výtahu a obřadně jsme vyjeli do prvního patra. V úřadovně další nepříjemný dojem – na stěně visel sám Josef Visarionovič. Maně jsem si vzpomněl na nezbednou říkánku ze Svobodné Evropy:
Drahý maršalissime a tati,
my věčně budeme tě milovati,
i když ty nás mlátíš latí.
Ale jinak to taková legrace nebyla. Na rozdíl od majora Špačka, který tak učinil docela nenápadně, hmátl T. po vypínači nahrávání na spodní straně stolu úplně ostentativně a hned mne ujistil, že to je naprosto legální. Na začátek se mne zeptal, jak to, že jsem ty papíry nezamykal do trezoru. Řekl jsem popravdě, že žádný trezor ve středisku nebyl a ty papíry za to opravdu nestály. Když jsem vyložil svoji domněnku o požáru jako prostředku ke zkompromitování či zastrašení nepohodlné operátorky, zeptal se, kdo o této domněnce ví. Míra - Fanča, Vašek baron a Pepíno. Jinak nikdo. A co jí říkají? No, že je ňáká moc divoká, neberou ji.
Tak to byla kalkulace. Nevím už, zda mne osvítil duch svatý až v tento okamžik, nebo jsem se na tu možnost připravil už po cestě na „čtyřku“, ale napadlo mne, že kdyby mne skřípli, povýšili by tím okamžitě „divokou“ teorii na pravdivý fakt, o kterém by si zakrátko povídal celý Úřad. Takoví hlupáci nebyli. Za nějaký čas vyšlo najevo, že si popularitu teorie otestovali: když jsme o tom po delším čase mluvili, tentokrát už před Toníkem, vyhrkl najednou – tak proto se mne tenkrát ptali, kolikrát byl Karel u výslechu!
Po nadiktování a podpisu protokolu se mne major T. už na chodbě zeptal, co se říká o aféře v Úřadu. Řekl jsem mu o mamince zatčeného Jirky, která se přišla zeptat, co je se synem a že ji všichni litovali. Na to řekl major T., že udělají všechno pro to, aby se vše vyšetřilo co nejdříve. Pak se vrátil do kanceláře a nechal mne samotného na chodbě. Nějak mne nenapadlo toho využít a trochu se po „čtyřce“ projít. Naopak, nejkratší cestou jsem vyšel ven. Až na Národní třídě jsem se zbavil pocitu, že za mnou ještě někdo třeba vyběhne a zatáhne mne zpátky.
