Exkurze po Čtyřce, setkání s Vladimírem Iljičem, fakt ty papíry byly k ničemu?, škola psaní na stroji.
Nakonec volha zastavila v Bartolomějské a pod vedením domácích jsme prošli průchodem. Ve dvoře jsme uviděli jakousi starodávnou pec, která tomu místu dodávala trochu středověkého vzezření. Ale na velké rozhlížení nebyl čas. Zakrátko jsme se octli v nějaké čekárně. Přišel vyšetřovatel a téměř omluvně nás požádal, abychom měli strpení, že je mnoho práce a všichni vyšetřovatelé jsou v permanenci. Jarka dostala přednost, a my jsme usedli do židlí. Vašek baron vytáhl Der Spiegel, ale s ohledem na city estébáků ho přeložil tak, aby nebylo vidět titulní stranu. Kromě nás tam nikdo jiný nebyl, jen se zdi se díval Vaškovi přes rameno Vladimír Iljič s přísným nesouhlasem. Míra a já jsme také vytáhli nějakou četbu.
Vyšetřovatel se mi představil jako major Špaček. Pohostinně mi nabídl kávu a cigaretu. Děkuji, nekouřím, ale kávu jsem si dal. Ještě bych prosil cukr. To byl trošku problém, ale nakonec major našel krabici kostkového. A pak mi dal něco jako test paměti: do nákresu střediska jsem měl vepsat, kdo v které kanceláři sedí. Docela mne dostal, ačkoli jsem v Úřadu dělal již slušný čas, u některých kanceláří jsem si zaboha nedokázal vzpomenout na všechny. Snad to byla zkouška, jak jsem s kým zadobře. Dále se zaměřil na ty papíry. Byly na nich nějaké důležité údaje? Kdepak, to jsem jen experimentoval s operačním systémem, byla to soukromá výzkumničina. Ale co by se stalo, kdyby ty papíry všechny shořely? VŮBEC NIC. Vypadal docela zklamaně.
Také se mne ptal – nevím už, jak to přesně formuloval, ale jednalo se o drby z pracoviště. Teď ho nesmím zklamat, řekl jsem si, a sdělil mu velké tajemství – že Bobeš chodí s Květunkou. Tajemství to bylo opravdu velké, alespoň co do počtu nositelů. Prakticky každý, kdo měl co do činění s počítačem, držel palce mladé lásce - nebo si z ní dělal srandu, podle okolností. Podíval se na mne trochu chápavě a trochu útrpně, a pak už se na drby neptal. Najednou mi docela ustaraně oznámil, že v Kriminalistickém Ústavu zkoušeli, jak se dá zapálit balík složeného papíru z počítačové tiskárny. Prý to vůbec nebylo jednoduché, a od cigarety to nechytne ani náhodou. Řekl jsem mu, že nic lepšího mne nenapadá, a že je to tedy opravdu divné.
Pak přišlo diktování protokolu. Docela jsem se podivoval, jak si pamatuje, co bylo řečeno a dokonce některé moje nešikovné formulace celkem dobře upravil. Když jsem ale dostal protokol k přečtení, nestačil jsem se divit. Můj táta učil psaní strojem a těsnopis a jsem si jist, že z takového díla by ho ranila mrtvice. Ta slečna se do kláves trefovala jakýmsi náhodným procesem, a výsledek byl strašlivý. Musel jsem si aspoň trošku rýpnout: ta formulace o mém pracím stole na mne vrhá špatné světlo, já se v práci přece neperu! Vyšetřovatel i zapisovatelka se lehce uchechtli a já se konečně dopracoval k závěrečnému Přečetl a souhlasí. Zpátky už jsem nejel přeplněnou volhou, ale relativně pohodlně městskou dopravou. Míra si mi pak postěžoval, že se pozeptal, co bude s odvozem do práce, ale nějak mu nevyšli vstříc.
