Stále více se rozmáhá nálepkování osob, politických stran či dokonce zemí. Nálepkování zhusta zavádějící nebo přímo falešné. Čím si například daleká Čína vysloužila cedulku “komunistická”?
Klasická nálepka je věc veskrze užitečná. Je velmi dobré vědět, ve které lahvi je tuzemák a v které petrolej. Pořádní lidé si píší i na krabice ve sklepě, co obsahují. Ale co když má člověk v jedné škatuli věci různé a v druhé zase rozmanité? Nějak rozlišit by se měly. Ale ať se v nich přehrabuju, jak chci, nakonec zjistím, že v obou je prakticky stejný, nijak výrazně se neodlišující bordel. Inu co naplat: na jednu napíšu “Levá” a na druhou “Pravá”.
A podobně to je, milí čtenáři, i s politickými stranami.
Nebylo tomu tak ovšem vždycky. Za starých zlatých časů mezi nimi byl rozdíl větší než mezi kočkami a psy.Wikipedie nám říká: “Pojmy pravice a levice vznikly na konci 18. století v období Velké francouzské revoluce, kde v Generálních stavech zasedali zastánci starého řádu,reakční a monarchističtí aristokraté (Feuillanti) napravo a přívrženci nového řádu, třetí stav a radikálové (Montagnardi) nalevo, nevyhranění uprostřed.”
Pojmy “pravice” a “levice” se postupně měnily a krystalizovaly. S velkým zjednodušením lze říci, že pravičáci jsou spíše konzervativní, kdežto levičáci by chtěli pořád kráčet někam dopředu či výš a výše. Pravičáci věří na evoluci, poklidný samovolný vývoj, kdežto levičáky fascinují velké myšlenky, které po své realizaci vyřeší všechny problémy a jistojistě posunou lidstvo dopředu. Problém je v tom, že běžný člověk je tvor bídný, v prachu se popelící, a tak je nutné ho vychovat, povznést.
Mám za to, že věci se začaly šmodrchat v Německu s nástupem nacismu. Nacionální socialisté byli velmi nespokojeni se stavem společnosti, chtěli vychovat člověka zbrusu nového, majícího v sobě něco přímo božského. Byli proti kapitalistickým vykořisťovatelům a dělník byl pro ně nade vše. Však se také Hitlerova strana (NSDAP) nazývala v překladu stranou nacionálně socialistickou německou dělnickou. Kapitalisty nechtěli ovšem zlikvidovat hned, jejich plán byl důmyslnější: nechat je vlastnit podniky, ale postupně je donutit fungovat tak, jak je vhodné pro stát. Ale sovětští ideologové se jejich revolučností nedali oklamat. Dali jim cedulku ”fašisté”, která ovšem má docela jiný význam, a posadili je ještě kus za poslední pravicové židle.
To je samozřejmě problém. Jestliže pravice chce štíhlý stát, vládu, o které občané mají jen matné tušení, pak její extrapolace, ultrapravice, by měla chtít stát zcela popřít. Ale to nacionální socialisté rozhodně nechtěli. Pro ně byl stát vysokou autoritou a hodnotou.
Kamarádka, která mne zná nějakou desítku let, mi jednou řekla, že patřím k pravici, ale za pár dní mne zvala do diskuse s lidmi, kteří prý, na rozdíl ode mne, jsou pravicoví. Hluboce jsem se zamyslel, cože to vlastně tedy jsem. V hlubokých rozpacích si mnu čelo, a hle, cítím na něm nějaký papírek. Odlepuji ho a pokládám na stůl.
Stojí na něm: “MIMOŇ”.
