Dcera už je plnoletá a má svůj rozum, s ní už toho moc nenadělám. Zkouším si představit, jak “kazím” své vnouče, kdyby bylo. Hypotetické vnouče chodí do školy a učí ho tam mimo jiné rozlišovat pravdu a lež.
V: Dědo, co je podle tebe pravda? A je jen jedna?
Já: No, Verunko, jako kovanej pozitivista říkám, že pravda je skutečně jen jedna - je to REALITA sama.
V: Co to je realitasama?
Já: Realita, to je vůbec všechno, o čem víme, všechno, o čem tušíme, že to je nebo by to mohlo být a všechno ostatní, o čem vůbec nemáme zdání, ale přesto to kdesi jaksi je.
V: Taky Bůh?
Já: Pokud existuje, tak je taky součástí té reality. Pokud funguje tak, jak si jeho vyznavači představují, tak v ní má dokonce výsadní postavení.
V: Co je na tomhle obrázku? Je to realita?
Já: Pěkně jsi tu naši chatu namalovala. Ten obrázek dává docela pěknou představu o naší boudičce.
V: Tak je to tedy realita, jako ta chata, přece!
Já: Ne, to je jenom jakési sdělení o maličkém, pranepatrném výseku reality, kterým je naše chata. Říká něco o tom, jak vypadá ze strany od branky plotu, jak je barevná, ta zobrazená strana by mohla být z prken, ta zelená plocha, co znázorňuje střechu, je nějak moc jednobarevná. Naše střecha je dost oloupaná. A co ten modrý ovál?
V: to je přece bazén!
Já: Ale vždyť my žádný bazén nemáme! Na tom místě je ve skutečnosti kompost.
V: Víš, já jsem to namalovala pro kamarádky, které jsem na příští víkend pozvala. Tak aby určitě přijely!
Když se mi tlak a tep vrátily do normálu, zauvažoval jsem.
Já: Potřebuješ ty vůbec ještě vysvětlit, co je “fake news?”
V: Ale jdi, ty seš nějakej bez fantazie!
Já: Podívej, když jsi namalovala střechu pěkně zelenou, tak jsem ochoten přistoupit na to, že ji tak vidíš. Je to tvůj pohled. Budiž. Ale s tím bazénem to je jasná levota. Vytvořila jsi záměrně model, který neodpovídá realitě. Ten tvůj model vytvoří zase představu v hlavičkách kamarádek, v každé hlavičce trochu jinou, ale všechny báječné - a falešné. A to jen proto, abys je přiměla přijet k nám na chatu a dělat tam binec.
V: A jak bys namaloval chatu ty?
Já: Především bych nemaloval, protože to neumím. Spíš než štětcem se oháním foťákem. A jak bych to fotil?
Přijde na to, pro koho a za jakým účelem. Kdyby to měla být srandička pro kamarády, tak tam třeba nakopíruju šikovným fotoeditorem nějakou “pin-up girl”, jak se kdysi říkalo.
V: To bylo v třetihorách?
Já: Moc vtipná holčička! Tak vážně: kdybych třeba chtěl chatu prodat, tak bych žádné fotografické triky nepoužil, spíš bych uklidil nepořádek, fotil bych za pěkného světla, které naší chatě sluší, výhled do kraje, který je parádní, něco z interiéru, a tak.. Rozhodně tak, abych nebudil klamné zdání. Nějaké slabší detaily bych nevyzdvihoval, ale taky nezatajoval.
A kdybych zase třeba chtěl nějakou stavební úpravu, tak bych pro řemeslníky naskenoval stavební dokumentaci a případně vyfotil detaily, které jsou pro jejich model chaty podstatné. Pro různé účely různé modely toho našeho kousíčku velké reality.
V: A co vesmír? To je taky realita?
Já: No jasně, a jaká velká. I na pochopení. Co lidstvo existuje, zajímá se o hvězdy nad hlavou. A představují si tu obrovskou prázdnotu pokaždé jinak. Století od století, desetiletí od desetiletí, je ta představa čím dál přesnější, elegantnější.
V: A kdy bude úplně přesná?
Já: To ti mohu říct úplně přesně: Nikdy!
V: Hm. A co zprávy na netu?
Já: No, to jsou taky takové modely reality. Poskládané ze slov, obrázků, zvukových nahrávek a videí. Všechny tyto výrazové prostředky dávají velké možnosti takových úprav reality, že tvůj bazén místo kompostu je proti nim trapně primitivní. Dokonce i ten nejstarší prostředek - slovo - lze znásilnit. Například některá slova se prostě zakáží. Jako třeba “Cikán”. Napadá mi tu parafráze jednoho Stalinova výroku: “Není pojem, není problém”. Nebo se zakáží určitá slovní spojení a naopak se vytvoří pojmy nové.
V: To je jako by mi někdo zakázal nějaké barvy?
Já: Přesně. A nejen to, nesměla bys používat některé křivky, třeba místo obloučků bys musela dělat lomené čáry.
V: Jé, to mi připomíná kubismus!
Já: To máš trochu pravdu. Jenže ti si tu stylizaci do jednoduchých geometrických tvarů ULOŽILI SAMI a skrze ni dosáhli zvláštního pohledu na svět.
V: A co je propaganda?
Já: Propagandista se snaží vytvořit pro obecenstvo takový obraz reality, který je inspiruje k takovému jednání, jaké je z hlediska propagandisty žádoucí. Krajním případem je například ochota jít do revoluce nebo do války.
V: A jak se to dělá?
Já: Inu, musíš předložit takový model, který bude z velké části (ale jen zčásti!) odpovídat skutečnosti, do něj přimícháš to, jak si představují realitu běžní lidé a pak, jako přesně volené a vážené koření, tvoji vlastní “inovaci”, to agens, které lidi strhne žádoucím směrem.
V: A jak se to dá poznat?
Já: To je problém. Především musíš odhadnout, jaký cíl ten propagandista má. Jak on vidí svět, jak vidí svoje místo v něm a kde vidí on tebe jako subjekt propagandy. Co s tebou chce udělat, kam tě postrčit. Jsou jeho cíle tak ušlechtilé, jako myšlenky, ke kterým se hlásí?
V: Ale to je strašně těžké!
Já: Ano, moc. Naštěstí máme na netu servery, které nám ušetří práci a rovnou řeknou, které zdroje jsou nedůvěryhodné, nepřátelské, zkrátka špatné.
V: To si děláš pr*el!
Já: To víš, že jo!
