Bezesporu nejvýraznějšími politiky polistopadové éry byli dva Václavové: Havel a Klaus. Každý z nich reprezentoval jiný myšlenkový směr, s každým byla spojena jiná očekávání. Siločáry těchto dvou osobností byly tak silné, že si rozebraly velkou část národa mocněji než příchylnost ke Spartě či Slávii. Jenže jedná se opravdu o podstatnou část populace? Možná by bylo lépe mluvit o “hovořící menšině”, tedy o těch, kteří se k oběma Václavům vyjadřují a snaží se strhnout ostatní. Jsou to hlavně intelektuálové, umělci, politici a kormidelníci médií.
Václav Havel byl symbolem revoluce, inspirací pro intelektuály a umělce. Člověk, který si v letadle otevře krabici doutníků a láhev koňaku a nad vlnami Atlantiku sepíše projev, ze kterého Američané nestačí slintat, to je přeci něco!
A teď jakýsi Václav Klaus, který uprostřed bolševické duchovní pouště usilovně studoval západní ekonomy a filozofy, ovšem zcela jiného ražení než jaké vyznával jeho protějšek. Ekonomiku považoval za základ, z něhož teprve vyrůstá nadstavba - včetně kultury. Takový rouhač to byl! A tak se nebylo co divit, když ho V. Havel pojmenoval “takovým pilným mravenečkem”. Vlastně to bylo ještě docela laskavé.
V. Havel miloval svět divadla. Tedy ne že by z divadla dělal nějakou posvátnou a supervážnou instituci. Pamatuji se, jak kdysi řekl, že divadlo má být něčím trochu podezřelým. Líbilo se mi to. Divadlo ukazuje obecenstvu vznešenou a působivou tvář, zatímco v zákulisí kypí život docela pozemský, až přízemní. Snad jen trochu intenzivnější o vyšší seznitivitu a nadprůměrný temperament divadelních lidiček. A staří mazáci v tom mumraji spřádají své techtle, popřípadě i mechtle.
Tahle představa se pravděpodobně promítla i do havlovského pojetí politiky. Viděl ji jako hemžení různých neformálních skupinek, které se zformují okolo nějaké myšlenky, něco natropí a zase vyšumí. A zpoza kulis budou tahat za nitky moudří pánové a dámy ze sdružení Lípa či “převtělení pátečníci” ve vile Amálie (v bývalé lovecké chatě - vile Amálie, která je v lánské oboře, Havel pořádal více méně pravidelná diskusní setkání se svými hosty) nebo na nějaké podobné platformě.
Naproti tomu V. Klaus vyznával standardní politiku, jak se vyvinula v demokratických zemích, s jejich klasickými politickými stranami a nepříliš produktivními “žvanírnami”, jak parlament nazval kdysi jakýsi nacista či komunista. Proto také vynaložil velké úsilí, aby z amorfního Občanského Fóra, které “bylo pro všechny” odštěpil klasickou politickou stranu. Nota bene stranu, hlásící se ke kapitalismu. Jeho úspěch byl těžko uvěřitelný: přesvědčil odjakživa socialisticky smýšlející Čechy, že kapitalismus není sprosté slovo a podnikatel není pupkatý buržoust držící v jedné ruce tlustý doutník a v druhé krk vyzáblého dělníka.
Rovněž představy obou Václavů o ekonomice se nesmírně lišily. V. Havel byl jistě ovlivněn disidenty, kteří stále věřili na ŠIK-ovné reformy (Ota Šik) a rozhodně nepřál vytvoření národní podnikatelské vrstvy vlastnící dokonce velké podniky.
Naopak V. Klaus považoval stát za snad nejhoršího myslitelného hospodáře a snažil se, aby státní podniky přešly co nejdříve do rukou soukromých vlastníků. Bleskovou privatizací rozšlapal hračky komunistickým manažerům, kteří doufali, že než se nějaká taková akce provede, potichoučku podniky vydojí do vlastních kont. To ovšem vzedmulo silnou vlnu nenávisti, která neodezněla dodnes.
I pohled na prostého člověka byl u obou Václavů různý: V. Havel se jej snažil zušlechtit, stavět mu před oči velké ideály. To bylo velice působivé: český člověk touží po velikosti a vznešenosti - snad vlivem mizérie posledních staletí národní historie. Od intelektuálů Havel očekával, že budou bojovat za lepší svět.
V. Klaus naproti tomu věřil, že nejlepší je takový systém, který funguje nezávisle na kvalitě jak lidí, kteří jsou u kormidla, tak i mužstva v podpalubí. Krásným příkladem je třeba taková Austrálie, mezi jejímiž prvními občany byli z velké části trestanci a prostitutky. V. Klaus snad až příliš posuzoval svoje spolupracovníky či souputníky podle toho, co z nich “padá”, co produkují ideologicky či politicky. Ale na druhou stranu i Havlův přítel Bakala má, alespoň podle dnešních počinů, k nějakému archandělovi hodně daleko. Takoví Ostraváci okolo OKD by to pravděpodobně ochotně potvrdili.
Zatímco se evropským intelektuálům podařilo úspěšně rozmazat hranice mezi pravicí a levicí, u V. Klause by asi málokdo váhal, na kterou stranu politického hřiště patří. Dělítkem by asi měla být snaha o co nejútlejší stát, maximální svobodu jednotlivce a rovnost před zákonem.
Jako poslední část srovnávání si ponechejme přístup k politice. Slavný JFK prý svého času řekl: “Nejzajímavější věcí na světě je politika. Všechny ostatní hry jsou pro malé děti”. To je krásné pojetí, stavějící politiku tak, kam nejspíš opravdu patří: mezi hry, a to ty ultimátní. Jak se k nim stavěli naši polistopadoví presidenti? V. Havel jako dramatik jistě měl velký cit pro hry, ale politika jako taková ho nejspíš, alespoň zpočátku, nijak nelákala. Začal se ji učit teprve při vyjednáváních s komunistickými špičkami v době jejich politického konce. Paradoxní je, že nejvíce se asi naučil od Mariána Čalfy, komunistického funkcionáře, který se nakonec s nastupující novou elitou docela sblížil. Nicméně standardní politika asi připadala Havlovi příliš nudná a sterilní. Z toho pramení jeho snaha o její likvidaci a nahrazení jakýmsi hemžením hnutí a skupin v rámci občanské společnosti.
V. Klaus se zajímal především o ekonomii, ale když došel k tomu, že bez politiky to nepůjde, rozhodl se ji naučit jako nějaký nový druh sportu. A pustil se do toho s vervou, jako ostatně do všeho, co dělal. Výsledkem bylo vysoké politické umění, které uznávali snad dokonce i někteří havlisté. Samozřejmě umění v mantinelech standardní politiky, alternativu nevymýšlel.
A nyní se objevil třetí postsametový prezident. Vyznačuje se zemitým humorem, okázalým přihlášením k prostému českému člověku i s jeho tlačenkovými a alkoholickými radostmi jakož i hlubokým porozuměním pro jeho starosti. Určitě nepřijatelný pro havlovské idealisty stejně jako pro klausovské zastánce maximální svobody jednotlivce a zastánce volného trhu jako prostředku pro nalézání optimálních řešeni.
A pro koho je tedy vlastně přijatelný? Hlasů v prezidentských volbách dostal pořádný ranec, i když ne výhradně od svých přívrženců. Jistě pro něj hlasovali mnozí klausovci, byť se zavřenýma očima a zacpaným nosem. Velkou váhu jistě mělo doporučení V. Klause, který si Miloše Zemana cenil jako férového protihráče a kvalitního politika.
Velkou měrou se na polarizaci podílejí média. V. Klaus si s nimi příliš nerozuměl. Drtivá většina byla prohavlovská a nenáviděnému Klausovi to dávala patřičně znát. V. Klaus na to reagoval samozřejmě s nelibostí, leč distinguovaně. Zato Miloš Zeman jim odpovídal snad ještě o trochu drsněji než jaká byla mediální norma vůči Klausovi. “Řekl jsem, že novináři jsou póvl a hnůj. Když pak jsem šel okolo hromady hnoje, omluvil jsem se jí”. Asi takto nelíbezně častoval jak novináře, tak televizi. Média sleduji jen občas, ale mám pocit, že vlivem Zemanova stylu trochu zkrotla.
Oba Václavové byli představiteli výrazných, prakticky disjunktních, myšlenkových proudů. Od M. Zemana neočekávám výrazné názorové vymezení. Jeho doménou je politika jako hra. Osvědčuje v ní schopnost překvapivých kombinací, které nechávají jeho protivníky vždy o kousek pozadu. Hrací plochu využívá beze zbytku. Od lidí okolo sebe asi neočekává bůhvíjakou oddanost, spíše s nimi zachází jako s šachovými figurkami. Jistě si získá mezi lidem mnoho příznivců, ale nedokážu ho označit jako třetí pól. Média nejspíš nebudou hlásat žádné jeho vznosné myšlenky, intelektuálové je nebudou ani hanět, ani vynášet do nebes.
Pro čtenáře neštítící se fyziky bych řekl, že oba Václavové představovali dva póly magnetu, který k sobě přitahoval materiál schopný magnetizace. Magnet musí mít dva póly, žádný z nich nemůže existovat odděleně. Miloš Zeman je nejspíše přirovnatelný k pólu elektrickému, který přitahuje materiály nekovové, nevodivé, relativně netečné. Může existovat sám o sobě, vytváří si pole bez potřeby protipólu.
