Nevím, zda dnešní mladí lidé znají pěknou pohádku o chytré horákyni. Pro nás to byla téměř povinná četba. A myslím, že docela užitečná. Jestli se protagonistka jmenovala opravdu Machová, namouduši nevím. Ale jestli během psaní nezapomenu, co jsem vlastně chtěl říci, tak bych se měl dostat k tomu, proč jsem ji tak pojmenoval.
Vtip té pohádky spočívá v tom, že neobyčejně půvabná leč chudičká dívka z hor musela vyřešit řadu kompromisů typu ani - ani. Na místo určení přijela na na koze, tedy ani pěšky, ani na koni. Vlastně ani nepřijela, ani nepřišla, protože nohama ťapala po zemi. Na jedné noze měla dřevák, takže ani obuta, ani bosa. A tak dále, a tak dále. Velmi hezky vyřešila kompromis ani oblečená, ani nahá garderobou z rybářské sítě.
Pohádka je stále moderní, kompromisy typu ani - ani nás provázejí i dnes a jistě přetrvají i do budoucna. V oblasti techniky mne fascinuje čtyřkolka tím, jak úžasně spojuje nevýhody obou vozidel, jimiž není. Musíte na ní jezdit s přilbou jako na motorce, ale neprojedete tudy, kudy motocykl, při dešti na ní zmoknete jako na motorce, atd... tedy ani pohodlí auta, ani báječná svoboda motocyklu. Ale moc lidí na ně nedá dopusti, takže očekávám v tomto směru sprdunk.
V náboženství je to naopak: mnozí chytráci vymýšlejí nová náboženství, která nejsou žádným z těch současných, ale údajně obsahují to nejlepší ze všech. Takhle prý fungují unitáři a snad ještě další. K vyzobávání rozinek jsem byl vždy velmi skeptický.
V domácí politice se to zase hemží stranami, které nejsou ani levicové, ani pravicové. O kvalitě a perspektivách takových stran píše velmi pěkně Petr Hájek ve své knize Smrt ve středu. Shrneme-li jeho argumentaci a přidáme-li zkušenosti z naší politické scény, vidíme, že ani zde není takový kompromis to pravé ořechové.
Když prezentoval Petr Mach svoji vizi, jak v Evropě být i nebýt, zahlodal ve mně červík pochybností. Jeho knížka Jak vystoupit z EU v první části argumentuje, proč je pro nás, a vlastně pro většinu členských států, setrvání v Unii nevýhodné. Zdánlivě nošení dříví do lesa, ale precizní fundovaná argumentace přidala k těm mnoha naštváním z bruselských zákazů a regulací ještě pořádné mrazení v zádech. A to psal autor své řádky ještě před propuknutím řecké krize a nečetl článek Lídy Rakušanové.
Nojo, řekne si čtenář, buzerace se zbavíme, ale o spoustu věcí přijdeme! Kdepak, říká Petr Mach, ty hlavní a nejdůležitější věci nám zůstanou a ještě je můžeme vylepšit! Napřiklad jsme země životně závislá na exportu a právě jeho největší tok směřuje do Unie, najmě Německa. Ale po výstupu z EU bychom stále zůstali členy Evropského hospodářského prostoru, což nám zaručují smlouvy uzavřené nezávsile na členství v Unii. Kdyby nás z toho prostoru chtěli nakrásně vystrnadit, neměli by to vůbec jednoduché. Důkladný Petr Mach tu možnost rozebírá a dochází k tomu, že takový scénář je krajně nepravděpodobný. A takových příkladů je v knížce celá řada. Ale jak je to s tím vystoupením? Jistá pohádka praví, že co EU schvátí, nerada vrátí. Tedy v té pohádce se říkalo: Co peklo schvátí... a já jsem si to trochu účelově upravil. Ale Lisabonská smlouva nám paradoxně takovou možnost otevřela. Schválně vám neřeknu, jak to udělat - heč!
Legrační je však to, že ve mně tato policko-ekonomická publikace vyvolala pocit, jaký jsem míval před mnoha lety, kdy jsem chodíval krajinou kam mne nohy nesly, navečer jsem si našel hezké místo pod širákem, kde přespat, ráno sbalil spacák a šel zase dál. Senzační pocit svobody, kdy mi byli Husákovi soudruzi s jejich normalizací úplně ukradeni.
Víc vám o té knížce neřeknu. Snad jen to, že je k mání na adrese: Centrum pro ekonomiku a politiku
Opletalova 37, 110 00 Praha 1.
No a jak to stylově zakončit? Třeba tak, že Petr Mach je seriózní a vysoce vzdělaný mladý muž, ale ZÁROVEŇ velký lišák.
