Tak jsme zase jednou zdárně přepsali domácí politickou scénu. Pomáhej nám Pán Bůh, povzdechne si leckterý ateista včetně mne - odrůdy skalní. Tedy, to jsem na sebe něco prozradil! Ale situace je ještě daleko horší: kromě této vady charakteru disponuju ještě jednou, možná i závažnější: jsem liberál.
Jako takový si myslím, že lidské hemžení funguje nejlépe, když je nikdo neřídí, žádný moudrý filosof, supervýkonní a osvícení úředníci ani geniální vědci. A teď si představte, že právě díky této víře mám k Bohu možná blíž, než mnohý žid, křesťan, ba i muslim.
Italský myslitel Giambattista Vico již v sedmnáctém či osmnáctém století přišel na to, že "věci nejlépe běží samy". A to takové věci, které jsou dílem lidí kupodivu vůbec netušících, že těmi věcmí hýbají oni sami a vlastně ani nevědí, o jaké věci se jedná. Naši praprapředkové se zcela určitě nerozhodli vymyslet jazyk, tím méně založit ústav na jeho vytvoření a pěstění. Ale třeba staří lovci hýkáním a posunčinou vysvětlovali mladíkům, jak nejlépe praštit mamuta za ucho, matce svých dětí, jak má být upečené maso, vyčiněná kůže, aby s ní byli spokojeni, a na který schod je třeba dát pivo. A ejhle, byl z toho nakonec jazyk.
Trh včetně jeho neviditelné ruky nikdo nevymýšlel, aby se zavděčil F. A. Hayekovi či našemu panu prezidentovi. Prostě si naši dávní předchůdci začali vyměňovat věci, kterých měli dost, za věci, které potřebovali nebo po nich toužili. A spolu s trhem, a nejen s ním, se vytvořila určitá nepsaná, ale ani moc nevyslovovaná pravidla chování a jednání. Tlupy, které si zavedly lepší pravidla, měly i větší nadějí na přežití a prosazení se.
Podle Vica Bůh lidem do jejich pinožení nijak nezasahuje, ale lišácky si zajistil, aby lidé plnili Jeho záměr. A to tak, že ho vůbec nemusejí znát. Jak to mohl zařídit? Inu, božsky. Vložil do lidí cosi neidentifikovatelného, co je pudí jednat nevědomky v souladu s Božím záměrem. A tak vytvářejí složité, naprosto neplánované struktury, kterým sami nerozumějí a nejvýš mají šanci v nich nacházet jakési souvislosti, snažit se je nějak popsat.
Friedrich August von Hayek, významný rakouský ekonom, politiolog a sociolog vytýčil mimo jiné pojem "spontánního řádu". Ten se velice podobá Giambattistově představě, jen je z ní jaksi vymazán Bůh. Zato je Hayekova teorie uvedena do širšího rámce přírodních, nejen společnských, věd. Kromě zmíněného trhu, jazyka a morálky identifikuje ještě další spontátnní řády, které mají společné to, že jejich funkce je přes absolutní distribuovanost překvapivě přesná, odezvy relativně velmi rychlé a přitom jsou takové systémy neobyčejně stabilní a odolné.
Proti představám věřících, že morálka pochází od Boha, stavím svoji představu morálky vyvinuté spontánně. Proroci monoteistických náboženství pak tuto spontánní morálku částečně pochopili a vystihli a některé prvky z ní akcentovali. Velikost Ježíše vidím mimo jiné v jeho důrazu na odpuštění.
Několikrát jsem slyšel pana presidenta zahovořit skromně, až pokorně. Vždy to vzbudilo výbuch veselí. Řekne-li však Václav Klaus, že cítí velkou úctu k mase podnikavých a odvážných lidí, kteří svou iniciativou nacházejí nové možnosti pro celou společnost, že cítí pokoru před jejich prací, pak to není k smíchu. Je to hluboké přesvědčení člověka, který věří, že takoví lidé jsou největším bohatstvím společnosti, skutečně nevyčerpatelným zdrojem.
Četl jsem kdesi, že jen asi pět procent populace má schopnost zorganizovat součinnost třeba tisíců lidí, dát smysl jejich práci a zprostředkovat jim za tuto práci odměnu od těch, kteří její výsledky kupují. Dalších asi patnáct procent umí totéž, jenže v malém, pro pár jednotek až desítek lidí. A těch zbývajících osmdesát procent, k nimž patřím i já, se dokáže s bídou postarat o sebe a své nejbližší. Háček je v tom, že ti osmdesátkoví si myslí, že podnikavci si uzurpují za soji práci, invenci a riskování příliš velkou cenu nebo že si třeba ukrajují neoprávněně mnoho ze zdrojů, které patří všem. Když šikulka zjistí, že kdesi v hlubinách země je ukryto určité nerostné bohatství, třeba jen velmi kvalitní voda, pojme ideu to bohatství vvytěžit a prodat ostatním. A teď babo raď, co s tím. Ta voda přece patří tak nějak všem, kteří se v naší zemi narodili (nebo taky těm, kteří imigrovali a stali se občany). Jak k tomu ti všichni spoluvlastníci příjdou, aby jeden onu vodu vysosal a pak ji odprodával jejím spolumajitelům. Když mu však úřad nepovolí vodu čerpat, nemá z ní nikdo nic. Je prostě třeba nalézt nějak rozumnou hranici, uvnitř které dostanou šikulkové svůj prostor na hraní tak, aby to bylo ku prospěchu všem.
Ale pozor, je třeba si posvítit na to, jak se k nám osmdesátkám chovají. Zda naši práci přijímají s dostatečným vděkem, zda ji správně odměňují a zda dostatečně za nás riskují tak, aby naši práci za nás co nejlépe prodali a nám dali ten spravdlivý podíl. My samozřejmě chceme riskovat co nejméně. Když už se naučíme nějakou práci, chceme, aby pro ni zaměstnavatel nacházel uplatnění, ať už je celospolečensky žádoucí více či méně. Nebo to uplatnění nakonec hledat nemusí, ale ať nám prostě platí. To je přece jeho problém!
Takže je třeba zajistit, aby si podnikavci neukusovali příliš, aby nebyli zpupní a hlavně aby nemlaskali. Jak toho docílit? Samozřejmě regulací. A další regulací a ještě důraznější regulací. A tu s rozkoší sledujeme, jak podnikatelský vydřiduch začíná pomalu zapomínat na vlastní byznys a většinu své energie věnuje částečně tomu, aby regulacím vyhověl a částečně tomu, aby otupil jejich ostří. Že začíná trochu fialovět a lapat po dechu? Ach, jak zábavné!........
Tak, teď jsem si trochu zaparodoval a jistě za to dostanu řádné kapky od seriózních čtenářů, kteří nemají pochopení pro nezodpovědné srandičky. Osobně jsem nikdy neočekával od zaměstnavatele, že bude řešit moje problémy a vystřídal jsem zaměstnání hezkou řádku. Kromě zaměstnavatelů jsem střídal i obory a musím říci, že mne docela bavilo přicházet na kloub fíglům toho kterého oboru a bral jsem to jako jisté duševní obohacení. Lidi schopné úspěšného podnikání jsem vždy spíše obdivoval a nesnažil jsem se je apriorně podezírat z nezákonného či dokonce zločinného jednání.
Snaha pochopit ekonomické zákonitosti je jen bohorovnou pýchou - říkají oduševnělí věřící. Proč? Jestliže je jednání lidí do značné míry vedeno oním neviditelným prstem božím, pak by snad mohlo být podle věřících svatokrádežné snažit se studiem zákonitostí odhalit boží záměr. Ale to přeci ekonomové nedělají a nemají ambice dělat. Zkoumají jen chování nesmírně složitého systému, který nevědomě vytvořili bezejmenní lidičkové a do kterého se jiní, zcela konkrétní lidé, odvažují neomaleně zasahovat, aby ho "vylepšili". Jestli právě toto není bohorovnost a nezřízená pýcha, ať mě vezme čert.
Nakonec odkaz na přehled mého blogu zde.
