Svátek práce není výmyslem komunistů

V polovině 19. století začali v Austrálii dělníci požadovat kratší pracovní dobu a vyšší mzdy. Vždyť tehdy pracovali v průměru dvanáct hodin a ze mzdy mnohdy nedokázali uživit ani své děti. Protesty dělníků poté začaly i ve Spojených státech, kde byla situace pracujících velice špatná. Americká federace pracujících přišla s historickou  rezolucí. Požadovala v ní uzákonit federálním zákonem pracovní dobu na osm hodin. Podle představitelů federace měl tento zákon začít platit dne 1. května 1886.

Za prosazení této zákonné normy začaly manifestovat statisíce dělníků po celé zemi. V Chicagu se stávky, za prosazení zákona, zúčastnilo 400 tisíc pracujících. Bylo to právě

1. května, kdy dělníci zaplavili ulice města a na improvizovaném pódiu promluvil August Spies. Tvrdil tehdy, že jen jednota a síla dělníků dokáže vládu přinutit, aby tento zákon přijala. 

Na Haymarketském náměstí se poté konalo poklidné protestní shromáždění. Hustě lilo, a tak na náměstí zůstalo jen dvě stě nejzapálenějších. Když se dav začal v poklidu rozcházet, obklíčil je kordón 180 policistů, naštvaných, že museli být v lijáku venku. Vtom uprostřed policejního kordónu vybuchla bomba. Kdo a proč ji někdo mezi policisty hodil, se nepodařilo nikdy zjistit. Dokonce se tvrdilo, že to byla policejní provokace. 

A vypuklo peklo. Policajti, jako bezhlaví, začali do davu střílet a náměstí zrudlo krví. Kolik lidí tehdy zemřelo, se nikdy nezjistilo, nebyla chuť, ale bylo jich mnoho. Svědci tehdy tvrdili, že náměstí bylo plné mrtvých těl. 

Režim, především zaměstnavatelé, kteří se nechtěli vzdát zisků za minimální náklady na mzdy, musel pracující zastrašit. Proto byl uspořádán monstr proces s vůdci dělníků. Porota, naprosto nesmyslně a účelově utvořená, vždyť v ní seděli i pozůstalí po policistech, kteří byli bombou zraněni a dokonce pozůstalí po jednom usmrceném policistovi, odsoudila sedm obžalovaných k smrti oběšením, aniž se vůbec prokázalo, kdo mezi policisty bombu hodil. 

Po celých Spojených státech se konaly demonstrace za osvobození nevinně odsouzených, ale nakonec byl Parsons, Engel, Spies a Fischer oběšeni. Na jejich pohřeb přišlo 600 tisíc lidí a po protestech byli zbylí odsouzení po čase propuštěni.

A právě na památku obětí snahy pracujících a jako dík za to, že jejich zásluhou je dodnes osmihodinová pracovní doba, vznikl Svátek práce, který je už více než sto let slaven vždy na 1. května. Dodnes ho slaví stamiliony pracujících po celém světě a stejně jako jejich předchůdci se snaží vydobýt na zaměstnavatelích a vládách zemí světa lepší podmínky pro život, neboť svět se pomalu vrací tam, kde byl před více než sto lety. Alespoň co se života pracujících týče. Stejně jako tehdy, jsou miliony lidí bez práce, stejně jako tehdy i dnes nutí zaměstnavatelé pracující pracovat déle než je zákonná doba, a to bez jakéhokoliv nároku na přesčasový příplatek. Podívejme jen na supermarkety.

Po únoru 1948 byl Svátek práce naprosto degradován komunisty. Ti si z něj udělali výstavní síň režimu. Účast na prvomájových průvodech byla povinná, a to nejen pro vyšší úředníky, kteří se báli o místa, ale i pro ostatní pracující, školáky a studenty. Vrcholní představitelé Komunistické strany při něm kafrali stále stejné žvásty, a tak není divu, že se Svátek práce

1. května stal snad nejnenáviděnějším svátkem vůbec. 

V Česku se nikdy nic neděje normálně, vždycky jdeme cestou ode zdi ke zdi. A tak zatímco v minulém režimu byl 1. květen monstrózní akcí, po listopadu 89 se přestal slavit vůbec. Lidé, a to i pracující, v něm viděli jen příjemný den volna, nic víc. A mladí, kteří se narodili až po roce 1989 si myslí, že Svátek práce byl výmyslem komunistů. Nebyl, ti ho jen využili ke své propagaci. 

Dnes, bohužel, je profese dělníka opovrhovaná, nikdo z mladých už nechce být zedníkem, truhlářem, zámečníkem, všichni by chtěli být jen manažeři, makléři, burziáni a v nejlepším případě rentiéry. A neuvědomují si, že i tyto funkce by se bez dělnické práce a šikovných rukou, neobešly. Někdo přece musí vyrobit stůl, zasít, sklidit či chovat dobytek, aby i tito tak zvaně lepší lidé, měli na čem sedět, kde pracovat a hlavně, aby měli co jíst. 

O koho je na trhu práce nyní největší zájem? O obchodníky, makléře, burziány? Nikoliv! Všechny továrny prahnou po dobrých řemeslnících, stejně jako lidé. Každý ví, jak těžké je dnes sehnat šikovného, poctivého a ochotného řemeslníka. A právě pro ně, je určen tento svátek. 

Svátek práce je projevem úcty k obětem boje za lepší život pracujících, kteří za něj položili život, ale zároveň je projevem úcty i k poctivé práci. A na to bychom neměli nikdy zapomínat.