Hned po okupaci zbytku okleštěné republiky nacistickými vojsky vzniklo v Československu několik významných odbojových skupin. Některé z nich byly rozprášeny a jejich příslušníci popraveni, některé však přežily až do konce války. Tyto skupiny byly řízeny jak z východní, tak i ze západní strany spojenců. Oběma centrálami bylo dohodnuto již počátkem roku 45, že Československo musí před koncem války povstat.
Celonárodní povstání v protektorátu Böhmen und Mähren bylo připlaváno z několika důvodů. Mělo vytvořit podmínky pro rychlé osvobození země od Němců, minimalizovat další případné škody a především zamezit zničení či vyloupení průmyslového potenciálu země, jak uváděl německý Plán ARLZ.
Prvním podnětem pro povstání bylo oznámení protektorátní a kolaborantské vlády dne 4.5.1945 o zrušení nařízení dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů na úřadech a budovách a oznámení o zrušení zákazu vyvěšování českých vlajek. Kolaborantský předseda protektorátní vlády R. Bienert se tak chtěl ospravedlnit před národem u vědomí, že dny nacistické Třetí Říše jsou sečteny.
Hned téhož dne, tedy 4.5. začalo v Praze strhávání německých nápisů, ale teprve druhého dne se tento jev v plné síle projevil po celém území Prahy, a proto je jako den začátku Pražského povstání určován až den 5. května 1945. Předseda kolaborantské vlády Bienert se snažil vyhlásit vznik Českomoravské republiky, ale jeho snaha selhala, neboť české policejní jednotky, které měly obsadit rozhlas narazily na tvrdý německý odpor a svou snahu po čase vzdaly. Došlo k prvnímu boji a prvnímu volání rozhlasu o pomoc.
Velmi rychle se ustanovil Český národní výbor, který se ujal vedení odporu proti nacistům a již odpoledne 5.5. vyhlásil konec protektorátu a jako zmocněnec košické vlády se ujal vlády nad územím republiky, vyjma Slovenska, které ještě mělo vlastní Slovenský štát.
V té době se v Praze a okolí nacházela velmi těžce vyzbrojená milionová armáda generála Schörnera a okamžitě se pustila do boje s povstalci, především u rozhlasu, ale i na jiných místech Prahy. Schörner věděl, že válka je prohraná a snažil se svou armádu dovést do amerického zajetí. Ozbrojená a povstavší Praha mu v tom ale bránila.
V noci z 5. na 6. květen pak vyrostlo v Praze na dva tisíce barikád, při jejichž budování pomáhali desetitisíce Pražanů. Český národní výbor zároveň požadoval na německých vojscích, aby složily zbraně. Mnoho vojáků této výzvy uposlechlo, ale příslušníci Waffen SS odmítli a rozpoutali v Praze peklo.
Německá armáda bojoval těžkými zbraněmi, děly, tanky a dokonce za pomoci několika letadel. Víc jich Schörner k dispozici neměl, neboť všechny ostatní byly vázány na bojích s Rudou armádou. Hned počátkem ozbrojeného povstání se na stranu povstalců připojila i Vlasovova armáda, též velmi silně vyzbrojená. Bez jejich pomoci by bylo pražské povstání Němci potlačeno hned v zárodku.
Dne 6. května dobyla americká armáda generála Pattona Plzeň a Patton dobře věděl o obtížné situaci povstalců v Praze. Chtěl v tažení pokračovat až do Prahy, ale vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě generál Eisenhower mu to zakázal, protože Stalin nesouhlasil s překročením dohodnuté demarkační linie. Američané dokonce odmítli českou žádost o vzdušnou podporu a nad Prahu žádná letadla neposlali, takže německá letadla měla volné pole působnosti.
Celou noc ze 7. na 8. května probíhaly v Praze těžké a úporné boje, při nichž esesáci páchali neskutečná zvěrstva na civilním obyvatelstvu. V jimi dobytých částech města vyháněli lidi z domů a po stovkách je stříleli včetně žen a dětí. Dokonce české obyvatelstvo používali jako živé štíty před postupujícími tanky.
Dne 8. května dopoledne, vojenský velitel Prahy generál Karel Kutlvašr vedl jednání se zástupci německého Wehrmachtu, kteří podepsali kapitulaci a za to byl umožněn německé armádě volný průchod Prahou na západ k Američanům. Kutlvašr dokonce souhlasil s odchodem německých úřadů a civilistů, za což byl později v inscenovaném procesu odsouzen komunistickým vedením státu na doživotí.
Kapitulaci německých vojsk však neakceptoval SS Gruppenführer Carl von Prücker, který nařídil jednotkám SS v boji a vraždění českých civilistů pokračovat. Jednotky SS tak pokračovaly v boji až do rána 9. května, kdy do Prahy dorazily první tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva a začaly tvrdé boje se zbytky německých vojsk. Během dne byla Praha od fanatických Němců očištěna, ale někteří odstřelovači, ukrytí na střechách domů a za jejich okny, vraždili nejen sovětské vojáky, ale i civilisty dále. Teprve za několik dní byla Prahy očištěna i od nich.
Podívejme se nyní na statistiky.
Na straně vítězů, tedy českých bojovníků jako velitel působil generál Karel Kutlvašr, Vlasovcům velel Sergej Kuzmič Buňačenko a na německé straně to byl Karl Hermann Frank, později veřejně oběšený v Praze a Rudolf Toussaint.
V Praze bojovalo na 30.000 ozbrojených bojovníků a dalších 100. 000 lidí jim pomáhalo v různých činnostech. Na straně povstalců bojovalo 18.000 Vlasovců a celkem 40.000 Němců.
Ztráty.
Nikdy se nepodařilo zjistit naprosto přesný počet ztrát na obou stranách. Na české straně bylo doloženo 1.693 obětí z řad českých bojovníků, 633 obětí jiných národností, 300 Vlasovců, 692 sovětů, z toho 30 padlo za oběť ostřelovačům. Ztráty na životech i civilistů nebylo možné přesně zjistit, bylo dokladováno na 4.000 obětí.
Na německé straně se též nepodařilo zjisti přesný počet usmrcených vojáků, ale odhaduje se, že jich bylo kolem 1.000.
V české historii nemáme mnoho událostí, které by svědčily o statečnosti národa. Pražské povstání patří k těm činům, na které mohou být potomci bojovníků, ale i lidí na barikádách a ostatních činnostech při povstání hrdí. Komunistický režim tuto událost zkresloval, když kladl důraz pouze na úlohu členů KSČ v povstání, nyní se zase více vlivu přisuzuje Vlasovcům a úloha Rudé armády se upozaďuje. Domnívám se, že naši úctu a obdiv si zaslouží všichni, kteří se před 68 lety vzepřeli nacistům a neváhali za svobodu a vlast položit i život. Zaslouží si to stejnou měrou všichni, kdož tehdy za Československo padli. Vzdejme jim, třeba jen tichou, úctu a obdiv.
