Otevřený dopis Zdeňku Svěrákovi

V minulém a počátkem tohoto režimu jsem si Vás, pane Svěráku, nesmírně vážil. Obdivoval jsem, a skládal hold, Vašim neuvěřitelně nádherným textům, scénářům a vůbec jste pro mne byl symbolem odporu proti zvůli mocných.

Počátkem tohoto tisíciletí se mi naskytla možnost s Vámi a synem Janem posedět na pracovním obědě, ze kterého vznikly dva velké rozhovory v novinách, ve kterých jsem tehdy pracoval. Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl před velikánem, za jakého jsem Vás tehdy, spolu s většinou lidí v republice považoval, trochu zaražený. Byl to však Váš syn Jan a především herecký kolega Brückner, kdo zpočátku upjatou atmosféru, nádherně převedl do příjemného povídání.

Možná si vzpomenete, pane Svěráku, jak jsme si dlouho povídali o jednom z nejlepších písňových textů u nás vůbec a o historii jeho vzniku i o tom, jak se stalo, že Váš a Uhlířův Dům holubí nazpíval právě Jiří Schelinger. Dodnes je tato píseň považovaná za jednu z nejlepších, která v českých zemích vznikla.

Fandil jsem Vám pro vaši angažovanost v Parapleti a trochu se zarazil výzvou Děkujeme odejděte, kterou jste spolupodepsal. Nicméně úcta k Vám přetrvávala a byla umocněna Vratnými láhvemi.

A potom přišla historicky první přímá volba prezidenta a já Vás viděl při živém vysílání v předvolební debatě. Přiznávám bez mučení, Karel Schwarzenberg mým favoritem nebyl, svou volbu prezidenta jsem směřoval k Čechu jako poleno, Miloši Zemanovi, nicméně jsem nikdy nebral, neberu ani brát nebudu něčí jiný názor. Zarazila mne však Vaše nenávist, která v tomto vystoupení čišela z každého Vašeho slova, až mne zamrazilo.

Pominu Vaše a synovo snažení získat peníze z nelegálně stahovaného Kukyho, musím se přiznat, že když tento film dávali v televizi, po několika minutách jsem ji vypnul, asi nejsem dostatečně kulturně vzdělán, abych toto dílo pochopil, ale čím jste u mne zcela, pane Svěráku, ztratil zcela pocit úcty, je Vaše reakce na rčení metelesku blesku, kterou jedno politické uskupení vpravilo do své hymny.

Také se mi to nelíbilo, nicméně jste prohlásil, že toto rčení je vaše a Smoljakovo duševní vlastnictví a nikdo nemá právo jej bez Všeho svolení přebírat a publikovat. Vážený pane Svěráku, má žena je ročník padesát a když byla malá holka, její maminka, bohužel je již na pravdě Boží, ji popoháněla do práce právě rčením metelesku blesku, děvenko.

Bylo to v době, kdy jste s panem Smoljakem ani netušili, že jednou natočíte film, ve kterém toto rčení použijete. Žena, stejně jako její pětaosmdesátiletý tatínek, jsou ochotni tento fakt dosvědčit přísežně. Když jste s panem Smoljakem rčení metelesku blesku použili ve filmu, srdečně se tomu zasmáli, domnívali se totiž, že toto rčení je někde v našich zemích naprosto běžné. Ani ve snu je nenapadlo, ono se to ani v té době ještě nenosilo, že by mohli na Vás požadovat souhlas se zveřejněním dlouho a běžně užívaným rčením, coby jejich duševním vlastnictvím.

Na rozdíl od Vás, pane Svěráku, totiž byli normálně uvažujícími lidmi. Pokud by toto rčení použil ve své, médii tolik prosazované, prezidentské kampani Karel Schwarzenberg, Vaše reakce by zřejmě byla naprosto opačná, pokud by ovšem byla vůbec nějaká.  

Tím, že jste se ohradil proti použití rčení subjektem, který Vám je proti mysli, a přiznávám, že i proti mé, ale hlavně způsob, jakým jste to učinil, jste ztratil veškerou mou úctu. Je mi to líto, z mé představy o slušných lidech v tomto dekadentním světě, zmizela natrvalo další osobnost.

Přeji Vám, pane Svěráku, pevné zdraví, dost peněz a pohodu, ale na Vaše filmy se již dívat nebudu. Mohlo by se mi udělat špatně.

Vladimír Kapal