Nechtěl jsem tady Rusáky, nechci ani Američany!

Po dlouhých dvacet let jsme si užívali přítomnosti ruských vojáků a jejich manželek. Ty jsme poznali podle neuvěřitelně pitomých a odpuzujících vůní typu „Oživlé květy“ a podobné strašlivosti. Když poslední ruské jednotky odtáhly, oslavil jsem to s přáteli jako naše zadostiučinění. Žili jsme totiž až příliš blízko SS dvacítek, ukrytých hluboko pod zemí nedaleko města. Věděli jsme, že při prvním eventuelním konfliktu budeme první na mušce.

Pak vznikl nápad, podle mne naprosto nesmyslný, s radarem v brdských lesích. S osobní zkušeností s cizími vojáky ve své blízkosti, ale i s mým celoživotním antivojenským a pacifistickým postojem, jsem byl rozhodně proti jeho stavbě. Ač nejsem odborník, domníval jsem se totiž, že tento radar není nic jiného nežli strašení a dráždění zatím spícího ruského medvěda a nikoli ochrana před iránskými raketami, jak se nás snažili oblbnout. A já chci žít v klidu.

Bohužel mi to dopřáno asi nebude. Nedaleko mého bydliště by, podle médií, mělo vyrůst v americké režii počítačové centrum pro družicové sledování světa při jakémkoliv napadení raketami. Zkrátka by se vyhodnocovaly záznamy z vojenských družic, kde se co šustne a zdali na nás třeba Severokorejci nevypustili rachejtli. Druhé takové centrum by mělo vzniknout v Praze. Výstavba by údajně měla stát kolem deseti miliard a většinu z této částky by hradili Američané. Pak i několik let jejich provoz ve výši půldruhého milionu dolarů ročně. Potom bychom jim to museli už platit my. Podle tiskové zprávy by v těchto stanicích pracovali naši vojáci, tedy žádní američtí. Jenomže moje zkušenost mi velí, abych tomu příliš nevěřil, existuje totiž salámová metoda, nejdříve jen několik odborníků, pak se ukáže, že naši vojáci nemají takovou odbornost a nakonec se obě počítačová centra naplní americkými vojáky, protože jenom oni jsou přece zárukou bezpečí.

Po devadesátém roce jsem byl, jako jeden z mála novinářů, v tomto velice důležitém vojenském objektu, který je dodnes obhospodařován vojsky letectva. Tenkrát to ještě šlo, dnes už nikoliv. Už tehdy, pod přísnou kontrolou vojenských bezpečnostních složek, jsem viděl, že družicový pozorovací systém, který byl v lese umístěn, dokáže na zemi rozpoznat i krabičku cigaret.V té době, směl jsem publikovat jenom to, co mi vojáci dovolili a já tak učinil, mi bylo řečeno, že tato jednotka spadá přímo pod velení vojsk NATO v Německu. Již tehdy vojáci sledovali z družic vše, co se kde jen šustlo, tak proč zase výstavba nějakých dalších pozorovacích středisek? Mám obavy, že je pro to stejný důvod jako s radarem v Brdech, nakukovat do kuchyně ruského medvěda. A já se docela obávám, že kdyby se probudil a naštval, stačilo by mu jen otočit kohoutkem a přestal by k nám proudit jeho plyn. A já bych pravděpodobně zmrznul nebo umřel hladem, protože mám na ten ruský plyn v domě úplně všechno. 

Jsem zásadně proti budování jakýchkoli vojenských zařízení v naší stále ještě krásné zemi v režii Ameriky či nějakého jiného státu. Jsem v první řadě Čech, pak Evropan, jsme v EU, tak proč musíme kvůli něčím partikulárním zájmům lézt někomu do řitě? Nejdříve do východní, teď zase do té za mořem?

Pokud by vznikla petice proti výstavbě počítačových center u Staré Boleslavi a v Praze, budu jeden z prvních, kdo ji podepíše. Nechtěl jsem tady ruské vojáky a nechci tady ani ty americké včetně jejich vojenských zařízení!