Jak jsem poznal Milana Paumera já

Před několika lety se Milan Paumer odvážil přijet na besedu do jámy lvové – do Čelákovic, kde stále žije sestra strážmistra Honzátka i jeho dvě děti. Všichni tři se přišli podívat do očí člověku, který byl u toho, když bratři Mašínové podřízli chloroformem omámeného otce dvou dětí.

Nemohu Milanu Paumerovi upřít odvahu. To, co se na něho valilo, bylo jak příval a bylo to pochopitelné, přišli totiž i žijící známí a kamarádi Honzátka, ale také dost lidí, kteří činy skupiny obhajovali. Pravda, všichni obhájci se narodili nejdříve kolem roku 1989.

Po velmi bouřlivé diskuzi, kterou jsem popsal v článku do Polabského TOKU, jsem seděl s Milanem Paumerem více než hodinu a povídal jsem si s ním. Chtěl jsem totiž publikovat i rozhovor. Ten rozhovor nakonec nevyšel, nenapsal jsem ho. A proč? Protože jsem na to, co mi Milan Paumer říkal, chtěl co nejdříve zapomenout, dělalo se mi z toho špatně. Pár příkladů. Na mou otázku, zdali se on a bratři Mašínové někdy cítili vinni, že Mašínův strýc, který jim na své jméno koupil motocykl a s ním pak vyráželi na své akce, dostal doživotí, odpověděl: „A proč bychom se měli cítit vinni? Byla to válka a on byl oběť, to  se stává.“ Zeptal jsem se také proč se nepokusili spáchat atentát na nějakého představitele komunistické moci, odpověď zněla, že o tom ani neuvažovali. Jediné co chtěli, bylo získat zbraně, peníze, prostřílet se na západ a vstoupit do amerických jednotek Rangers. To se jim nakonec podařilo a všichni tři se, podle slov Paumera, dobrovolně přihlásili do války v Korei. V řeči jsem se dozvěděl, že se on i bratři Mašínové, kteří jako mladí chlapci dostali v roce 1945 vyznamenání od prezidenta Beneše za pomoc jejich otci při protifašistickém odboji, chtěli dostat do vznikající zvláštní jednotky Československé armády. Podle Milana Paumera ani jeden z nich neprošel testy a do jednotky se nedostali, a tak se rozhodli, že se prostřílí na západ. Paumer mi pak líčil, jak proběhlo přepadení transportu peněz. Pokladník jim peníze již vydal, ale ve voze jel náhodou nějaký milicionář, který chtěl krádeži peněz zabránit, tak ho jeden z Mašínů bodl nožem a zranil, nato probodl i pokladníka, který prý chtěl sáhnout po pistoli. Akce v Čelákovicích pak probíhala tak, že Mašíni vtrhli do služebny SNB, nic netušícího strážmistra omámili chloroformem, svázali do kozelce a šli si pro samopaly a munici. Když odcházeli, policajt se začal probouzet a sténat, a tak ho, svázaného a ještě omámeného, podřízli. Milan Paumer vyprávěl, že on měl za úkol hlídat venku před strážnicí, aby je někdo náhodou nevyrušil. Nesměli existovat svědci. Naštěstí je nikdo nevyrušil. Ptal jsem se, co by dělal, kdyby k němu přišlo malé děcko a začalo by si ho prohlížet, jak to děti u neznámých lidí dělají. „To by mělo smůlu,“ zněla lakonická odpověď. „Mám tomu rozumět tak, že byste třeba šestileté dítě zabil?“ Zněla má další otázka. „Mělo by prostě smůlu,“ opakoval svou prvotní odpověď.

Na závěr jsem se ho zeptal, kdy on a bratří Mašínové byli v životě nejšťastnější. Prý v době války v Korei, tam prý mohli zabíjet komunisty ve velkém a moc prý ho mrzelo, že nevypukla třetí světová válka západu s východem, aby mohli přijet s americkou armádou do Československa a tady si to vyřídit s bolševiky.

Po celou dobu mého povídání s Milanem Paumerem jsem se snažil najít v něm aspoň kousek lidství, soucitu, pocitu lásky. Nenašel. Na většinu otázek odpovídal, alespoň mně to tak připadalo, naučenými frázemi, jakmile z role vypadl, zaznívala slova o uctívání násilí, permanentní válce a velice často opakoval slova zabít, zabíjet. Milan Paumer pak vyprávěl další příběh. V době kdy jejich trojku naháněli v NDR vojáci a policisté po  prozrazení na jednom malém nádraží, ležel s Paumerem  Ctirad Mašín na kraji lesa ve škarpě, byla noc. V tom se na světlejším horizontu objevila postava vojáka. Byl od nich prý na dvě stě metrů. Voják tam jen tak postával a Ctirad prý řekl Paumerovi, aby se díval, jak umí střílet z pistole. A opravdu na jedinou ránu vojáka zastřelil. Paumer se přímo rozplýval Ctiradovým střeleckým uměním. Ten voják, byl shodou okolností velitel jednotky.

Pro všechny mladší diskutéry, kteří se do mne jistě pustí jen pár informací. Jsem ročník 1949, syn otce, který v roce 1950 dostal za protistátní činnost Jáchymov s visačkou MUKL, pro ty mladé,  znamenalo to: Muž Určený K Likvidaci. Otec přežil, v pětapadesátém ho pustili, ale na následky uranu předčasně zemřel. Duch nenávisti ke komunistickému režimu jsme podědili s bratrem oba dva, byli činní v odporu proti režimu, okusili jsme si i komfort vyšetřovací vazby, bratr i vězení a já nesměl publikovat.

Takže mne nikdo nemůže nařknout s komunistického myšlení, ale i přesto, poté, co jsem hovořil osobně s Milanem Paumerem a poznal ho jako člověka hloupého, necitelného, s výrazným násilnickým aspektem a láskou k zabíjení, nemohu a nechci činy této skupiny schvalovat. Vrah, zůstane vždycky vrahem. A podříznout omámeného a do kozelce svázaného nepřítele i ve válce, by se podle ženevských konvencí z roku 1929 trestalo kulkou ve všech armádách. Nebo by se aspoň mělo. Stydím se za svého premiéra a všechny potentáty, kteří se snaží z vrahů udělat hrdiny. Je to můj názor a nehodlám od něho ustupovat.