Znáte stav, kdy vědomě nepřemýšlíte racionálně a necháváte se "vést osudem" (dosaď si přijatelné slovo dle sebe)? Mé zkušenosti úzce souvisí s psychospirituální krizí, kterou jsem nedávno prožil. Následující text zachycuje mé myšlenky z tohoto obohacujícího a poněkud zmateného období, kdy jsem poprvé začal chápat sílu přítomného okamžiku.
Prožil jsem psychospirituální krizi a nacházím se v "zemi nikoho".
Když se nacházím cele v přítomnosti, jsem šťastný.
Ego ve mně se však neustále dožaduje svého místa.
Nutí mě do vzpomínek.
Anebo mi říká: "A co jako budeš dělat?"
Až je mi z toho nevolno.
Jsem z tohoto boje fascinován a zmaten.
V zemi nikoho je prázdnota a šeď.
Mám rozšířené smyslové i mimosmyslové vnímání.
Když se odevzdám tomu, co je.
Jsem blíž svému přirozenu.
Haluz? Možná.
A možná se mi samotný život snaží něco sdělit.
PS: O fenoménu psychospirituální krize jsem do té doby nevěděl a některé její příznaky (schopnost předvídat, emoční apatie, zvýšená intenzita vnímání, archetypální události aj.) ne nepodobné schizofrenii ve mně vyvolaly obavy, které naštěstí poměrně brzy pominuly po prostudování tématických publikací a konzultacích s odborníky. Jak jinak bych si měl vysvětlit neplánovanou a naprosto intuitivní procházku po Praze na Mikuláše (podotýkám, že tyto tradiční svátky mne nikdy neoslovovaly a uvědomil jsem si toho až zpětně), kdy mě mé kroky nakonec zavedly do kostela na mikulášskou mši, abych hned za rohem objevil restauraci s názvem Peklo?
