"Pohlídáte mi Bobíka?" .... - "Bóbikha!" Slovem čína zdejší lidé často myslí čínské restaurace a fast-foody, pokud nepočítáme svého času mezi žáky populární plnící pero. Jak to vlastně vypadá pod pokličkou takového podniku a jací jsou ti lidé v nich pracující, kteří svůj zjevný jazykový handicap zakrývají úsměvem a drobnými pozornostmi?
Když o tomto společenském fenoménu píšu, sedím zrovna v jednom z mnoha stovek podniků, které v těchto krajích vyrostly jako houby po dešti a pro mnoho lidí představují snadno dostupný zdroj levného a relativně zdravého jídla. Zatímco někteří si v souvislosti s čínskými restauracemi vzpomenou na onen skandál před několika lety, kdy televizní reportéři zblízka zdokumentovali kuchyň, kde slovo hygiena bylo mírně řečeno špatným vtipem a takovýmto místům se obloukem vyhýbají, jiní navštěvují své oblíbené "čongy" prakticky denně a nemohou si je vynachválit. Názory se různí a jako o každém běžném tématu konverzace mezi lidmi koluje nemálo vtipných i smutně pravdivých průpovídek. Tento článěk není jejich obhajobou ani hanopisem, ale jde spíš o mé subjektivní postřehy ze života těch, kteří tyto podniky provozují. Jsou to také lidské bytosti a každý z nich má svůj příběh...
Začnu otázkou: kdo z vás je ochotný pracovat 12-14 hodin denně, 7 dní v týdnu, 30 dní v měsíci, za celý rok mít jeden týden volna a takto žít pět, deset let?
Přiznám se, že já bych to nezvládl a jsem za to docela rád. Poznal jsem ovšem, že přesně takový život vede spousta mých čínských krajanů a je za možnostmi mého chápání, jak to dělají. Nepochybně je to tím, že můj běžný den víceméně odpovídá západnímu životnímu stylu a oproti těmto těmto obdivuhodným (nebo politováníhodným) jedincům se mi nedostalo takového drillu, který v Číně začíná již v dětství...
Co to je teda za blázny, co jsou zač? Proč jsou tady a dřou od nevidím do nevidím? Co z toho mají? Mají nějaký osobní život? Vědí vůbec, že mohou a dokonce by měli mít osobní život? Co výlety, placené volno, víkendové kalby, nemocenská, rodičovská a klasická dovolená, krátký/dlouhý týden, koníčky, masáže a zážitkové pobyty, sportovní vyžití nebo prostě odpočinek, nicnedělání, zevl? ... a když už se bavíme o lidech, kteří měli žít dlouhá leta v prostředí blízkém buddhismu, taoismu, konfuciánství a já nevím čeho všeho, po náročném dni jsou určitě zvyklí provádět meditaci, qi gong (či kung) ... nebo ne?
Takové otázky jsem si pokládal, ačkoli se přímo i nepřímo setkávám s těmito lidmi. Napadaly mne skoro pokaždé, když jsem si dal pikantní polévku, kung-pao nebo tofu. A před nedávnem jsem se domluvil se svými příbuznými vlastnící restauraci, že jim na nějaký čas pomohu s jejím provozem a současně si "vyčistím hlavu" od byznysového prostředí. Tím se mi naskytla skvělá příležitost si na vlastní kůži takový život vyzkoušet a nyní na tyto otázky nalézám odpovědi...
Jsou to lidé, kteří se sem přistěhovali z ekonomických důvodů, nejprve z měst, později stále častěji z chudých vesnic jihovýchodní Číny a téměř nikdo nedisponuje dostatečnou jazykovou vybaveností, aby se plně asimiloval a co se týče profesního uplatnění, nemívají moc na vybranou a po období stánkaření v 90. letech se většina z Čech buď odstěhovala, nebo si otevřela své obchody s oblečením a restaurace, z čehož dodnes povětšinou zůstaly restaurace a pozdější bufety. Krátce po sametové revoluci to bylo něco nóbl a podle toho vypadaly i ceny, nebyl to tedy špatný byznys, mnoho lidí čínské jídlo neznalo a tehdy bylo v restauracích, kterých bylo pomálu, prakticky neustále plno a v některých podnicích nebylo výjimkou, že jste se museli na dny i týdny dopředu objednat, abyste si mohli vyzkoušet exotická jídla v zajímavém prostředí. Nic ale netrvá věčně, obzvlášť lehce ukojitelná lidská zvědavost a navíc s tím, jak podobných podniků přibývalo, s konkurencí začala propadat cena a bohužel i jejich celková kvalita. Příliv vesničanů, kteří dříve pracovali na rodinných farmách a kteří o gastronomii věděli často méně než jejich hosté, vyvolal cenovou válku, v jejímž důsledku je čína místem, kam se chodíme levně nacpat. S nepřekonatelnou pílí tito provozovatelé mohli snížit ceny až na hranici rentability a aby ušetřili na platech zaměstnanců, většinu nebo veškerou práci odvádějí sami. Pracovní doba je prakticky nekonečná a po zavírací době se jde rovnou spát, aby se stihl ranní nákup surovin před otevírací dobou. Trochu času na sebe mají pouze v době, kdy nechodí hosté, takže klid potřebný například pro studium jazyka se hledá stěží. Volné dny nejsou; co kdyby zrovna někdo přišel? Co dovolená a další výše uvedené? Odpovím takto: Chléb a hry byly římským vynálezem a i ty pro Evropany přirozené potřeby byly eufemicky řečeno minimalizovány érou Velkého kormidelníka a až v posledních dvou dekádách v tomto směru začlo v samotné Číně pozvolna docházet k posunům. Náboženství a filosofie byly důsledně vymýceny systematickým brainwashingem. Můžete namítnout, že přece jen nějaké to odreagování člověk musí občas mít, aby se nezbláznil. Ano, extrémní askeze si často vyžádá extrémní formu zábavy: Hazardní hry. Číňané (pozor, pouze muži) prohrají miliardy dolarů každý rok a patří mezi nejoblíbenější klienty casin. Nezřídkakdy je majitel takové číny schopen prohrát měsíční tržbu za jeden večer a ztrátu tak nahrazuje další lopotou.
jestliže jsem dříve nechápal tzv. Sorelu, pochopil jsem její podstatu přes samotný život; dnes již po mnoha konverzacích se svými krajany vím, že žít bez jakéhokoli hlubšího pochopení života s jedinou ideou v materiálním realismu není pouze fantazie a že je to realita pro stovky milionů lidí. Nemám teď na mysli konzumerismem prorostlý západní svět, který pomalu prostupuje i čínskou populací, ale jak už jsem se tu jednou zmínil: typického Číňana opravdu zajímají pouze dvě témata: jídlo a peníze.
Tito lidé, jak jsem poznal, jsou dobrovolní nevolníci, kteří si postavili vlastní vězení, ve kterém žijí. Ano, v principu v nevolnictví žije skoro každý a této nesvobody se těžko zbavuje, v takovém životě by ale chtěl žít málokdo.
Když položím kardinální otázku PROČ, každý tvrdí, že jsou za tím děti a rodina, jak ale může rodič dobře vychovat svého potomka, když na něho absolutně nemá čas a často ho svěří do péče české "babičky" (oblíbený baby-sitting), která při nejlepší vůli nemůže mít stejné zájmy jako rodiče dítěte? A rodina, tolik důležitá v našich hodnotách, je chronicky zanedbávaná a ani témata mezinárodních telefonátů "domů" se víceméně nemění: jídlo, peníze a problémy ve vztazích v rodině. Pokud jdu hlouběji, přichází bezmocný povzdech. Jsou v pasti, krysím závodě, spirále, prokletí...
Je to jen smutný (sebe)klam? Jsou ti lidé oběťmi režimu? Jsou hloupí a mohou si za to sami? To už nechám na vás.
PS: Pro fajnšmekry - kde dělaj dobrýho Bóbikha, to fakt nevím. Osobně mi nedává smysl, aby tu někdo chytal psy a pracně je připravoval a dokonce jejich maso následně vydával za vepřové nebo hovězí. Kdysi jsem v Číně viděl psí restauraci, ale bylo to očividně něco speciálního a s patřičnou přirážkou.
