Kára za "desítku", zámek na ostrově, tryskáč, harém jak u Hugha Hefnera, mezinárodně uznávaná kapacita, tři doktoráty, vyrýsovaný "six pack", titulní stránka bulvárního tisku, milión "přátel" na facebooku, olympijská medaile, platinová deska nebo...?
Ne, nebojte, toto nemá být seznam "Toho nejkůlovějšího, co tenhle svět nabízí" ani pokus o jejich zesměšnění. Jde pouze o mé poznatky a postřehy ze života a dál už to s těmi osobními názory znáte :)
Před dobou nedávnou jsem si uvědomil, jak nicotnou a omezenou bytostí ve skutečnosti jsem. S touto myšlenkou jsem se v minulosti setkal mnohokrát, její hlubokou pravdivost jsem ale nikdy nedokázal plně docenit. Teprve v 25. roce svého života jsem začal chápat, že tento svět je tak rozmanitý a obrovský, že prostě není v mých silách vše „obsáhnout“.
Pohlcen fascinujícími příběhy velkých současných i historických osobností a množstvím motivačních knih jsem nabyl přesvědčení, že člověk za jeden život dosáhne čehokoli a ve všem. Samolibě jsem se v tomto světle viděl sám a rezervovaný jsem zůstal snad pouze u sportu, který je do značné míry o rozvíjení fyzických talentů od raného dětství, což jsem nestihl a jako mnoho mladých mužů, opojený svým egem a elánem, jsem se vydal brzy po maturitě „udělat díru do světa“. První pracovní úspěchy nenechaly na sebe dlouho čekat a vše nasvědčovalo tomu, že se mé kariérové ambice skutečně naplní. Po určité době samozřejmě následovaly i méně a málo povedené momenty, ale ty jsem si ovšem vytrvale nepřipouštěl a s klapkami na očích „si jel dál tu svou“. Up and down, říkají Angličané. Jenže já těmto přirozeným cyklům úplně nerozuměl a jakkoli to zní nepochopitelně, po každé události vyšlo mé ego posíleno. Můj způsob vnímání ostatních se podobal některým béčkovým filmům – pouze hlavní postava měla hloubku. Spousta lidí tak v mém životě splnila jakousi epizodní roli a už více pro mě neexistovali. Empatie fungovala tak, že emoce toho druhého jsem vnímal vždy v souvislosti s mými. Smysl naslouchání byl nejčastěji o uznání a potvrzení mých názorů a myšlenek, samozřejmě těch nejsprávnějších. A ženy? No co myslíte?
A takto jsem si žil ve své bublině, skálopevně přesvědčen o vlastní výjimečnosti a nepostradatelnosti na tomto světě a megalomansky jsem si už plánoval vlastnictví luxusních sídel, jachet a tryskáčů. Egocentrista jak vyšitej, řekl by si jeden. Tehdy bych řekl pouze sebevědomý. Ano, vědomý si pouze sebe. Napadá mě jedno označení – syndrom mistra světa. Dokážu si představit, že jsem musel mnohým připadat prudce arogantní a neomalený, protože jsem si na sobě začal všímat mnohých podobností s těmi, jejichž přebujelé ego nešlo přehlédnout. Jak byste mohli, když pravděpodobně právě přišli od finále Wimbledonu, které před hodinou vyhráli? No, jsem rád, že mě takováto věc přešla v době, kdy jsem za sebou neměl žádné větší pracovní ani osobní úspěchy.
O sebevědomí krásně ve svém blogu napsal pan Jan Wolprecht: „sebevědomí…je o vědomí toho v čem jsme dobří a co bychom naopak raději skryli.“ Pochopení podstaty sebevědomí se pro mne stalo bodem převratu, kdy jsem konečně začal získávat vyrovnaný pohled na sebe a ostatní. A pochopil jsem také, že úspěch je mnohem komplexnější a zároveň prostší záležitostí než něčím měřitelným stavem konta či společenským postavením, tak jak se to běžně prezentuje. Je o náhledu na život s nadhledem, umění vychutnat krásu okamžiků v přírodě, příjemné konverzaci s přáteli, laskavém pohlazení, pohodové rodinné atmosféře, výtečném jídle, ale třebas i svěžím pocitu z čerstvě vyčištěných zubů a vůbec o tom všem, co nám připadá tak samozřejmé, že je samozřejmě přejdeme, abychom se soustředili na „to důležité.“
A v přesně v tomto bodě spočívá kouzlo prozření.
