„Vystoupím na Libni, anebo na Hlaváku?“ uvažuji cestou do Prahy v pondělí ráno. Je půl deváté a vracím jsem se z tradičního víkendu u rodičů s plnou taškou čistě vypraného oblečení. Evergreen vysokoškoláků...
Rozhoduji se vystoupit až na hlavním nádraží. Tašku si holt vezmu s sebou na fakultu, doma se stavovat nebudu. Alespoň jednou přijdu do školy včas – na zápočtový test z angličtiny by to bylo vskutku záhodno, vzhledem k tomu, že jsem na tento předmět během semestru docházela trestuhodně zřídka. Cestou v tramvaji v duchu střídavě nadávám na těžkou tašku s prádlem a laptopem, střídavě si v mysli opakuji alespoň některá slovíčka. Hm. Alice říkala, že ve čtvrtečním vydání testu byly hlavně výrazy ze semináře věnovaného válkám. Incediary device – zápalná bomba. Warhead – bojová hlavice. Umím toho málo, to bude teda výsledek.
Vystupuji na zastávce Národní divadlo, cestou na nábřeží si kupuji něco k snědku a o několik málo okamžiků později tlačím do těžkých dvěří a vcházím do Hollaru; budovy, kde sídlí Fakulta sociálních věd. Prvním rokem tu studuji žurnalistiku.
Zdravím na vrátnici, zamyšleně stoupám po schodech do prvního patra a potkávám se s pár spolužáky. Navzájem se ujišťujeme, že nic neumíme – ono to vždycky přispěje k větší psychické pohodě – a diskutujeme dále.
„Máme být tady? Prošková v mailu psala, že buď tady, nebo dole ve čtrnáctce.“
„Nevím, já přišla sem a když tu před desátou nikdo nebude, tak je jasný, že jsme dole.“
Spolužáci přikyvují a vracíme se zpět k našim výpiskům, anebo v mém případě, dokumentům se slovíčky ve Wordu. Do toho píši přes Facebook spolužákovi, jestli už je na cestě. Není, vypadá to na pozdní příchod, a tak se nabízím, že mu zaberu místo.
Uklízím laptop do tašky, přicházejí další spolužáci i vyučující, která supluje za zraněnou Mgr. Proškovou.„Tak můžete dovnitř,“ pobízí nás. Pokládám tašku na modré lavice na straně místnosti a vybírám si místo vzadu. Evergreen vysokoškoláků. U okna je už plno, dosedám tedy na čtvrtou sedačku od něj.
„Ahoj, můžu?“ další spolužačka sedá vedle mě.
„Já tu držím místo Davidovi, ale můžeš vedle, jestli nevadí.“
„V pohodě, díky moc.“
„Neměla bys náhodou propisku, prosím tě?“
„Mám, vydrž.“
„Díky.“
Přebírám černou propisku, vytahuji mobil. Budu improvizovat, uvidíme, jak to dopadne. Kde je ten David, hergot? Přijde, až budou testy rozda – …
Exploze. Silná, šokující, ohlušující. Píská mi v levém uchu. Letící střepy z oken, instinktivně obracím hlavu doprava.
Bomba. Bude se střílet. Do pr***e!
Vysypané sklo, křik spolužáků. Zvedám se, utíkám.
„K zemi! Skrčte se!“ řve někdo, slepě ho uposlechnu. Mlčím, nemyslím, nejsem to já. Dostávám se z řady sedaček k uličce, padám na všechny čtyři.
Taška! Všechny moje věci, notebook! Ne, musím pryč, musím pryč hned…
„Ven, všichni ven!“
Po čtyřech se dostávám ven z učebny, uprostřed skupiny spolužáků. Běžíme po chodbě, sbíháme šedé točité schodiště. Mám to v mysli jako rozmazanou vzpomínku. Dole u dveří je moře střepů, pár dalších lidí. Ven. Hlavně ven.
Konečně vidím šedou oblohu pondělního dopoledne, vdechuji čerstvý vzduch. Lidé na zastávce tramvaje nechápavě zírají. Chci co nejdále od budovy, ale zdá se, že to není potřeba. Zůstáváme na chodníku, vyděšení a zmatení. Jsme první, kdo z Hollaru vyběhl.
„Co se děje? Co to bylo?!“
„Nevím. Já nevím!“
„Jste v pořádku? Ježišikriste…“
„Všechny moje věci…“
„Moje taky… Kabelka, mobil…“
„Zůstal tam někdo?“
Rozhlížíme se, nikoho od nás zdá se nepostrádáme.
„Cejtim plyn, to musel bejt plyn.“
První domněnky se šíří naší skupinkou, ke které se postupně přidávají další uprchlíci z fakulty. Třesu se, ale zůstávám na nohou, chodím dokolečka po chodníku. Zjišťuji, že mám v kapse peněženku, klíče od bytu, mobil a kolem krku sluchátka. Ještě že tak. Okamžitě volám mamce.
„Mami, jestli něco uslyšíš ve zprávách, tak prosímtě, já jsem v pořádku.“
„Co se stalo?!“
„Exploze, něco strašně bouchlo ve škole nebo blízko, vyrazilo nám to okna ve třídě, utekli jsme…“
Mamka je v šoku, možná víc než já.
I ostatní hovory začínám větou: „Jestli něco uslyšíš ve zprávách, tak se nelekni, já jsem v pořádku.“ V reakcích bezkonkurenčně vedou obě moje babičky.
Babička první: „Aspoň budeš mít o čem psát!“
Babička druhá: „Jé, to jsem ráda, že jsi v pořádku… A jak ti chutnala moje placka?“
Není divu – volala jsem jim v době, kdy v televizi, v rádiu ani na internetu nebylo o explozi jediné slovo; ještě nevěděly, o jak závažnou událost se jedná, jak masivní výbuch byl, jak velký byl rozsah škod. Obě se také později notně zhrozily.
Vracím se ke spolužákům, někteří pomáhají zraněným, jiní informují média, další běží do Divadelní zjistit, jaká je situace a pořizují fotky. Na místě je kameraman z News Live, spolužák mu poskytuje interview v angličtině. Vidíme zakrvácené lidi, kteří měli smůlu a létající střepy je zranily. Odvracím hlavu, nechci to vidět. Nejsem statečná a nejsem ani kovaná žurnalistka, nebažím po senzaci. Profesně jsem zklamala. Pouze zvedám telefon a informuji kolegu zprávaře v rádiu, ten už je ale v obraze, Global Assistance vydal dopravní upozornění dříve, než s informací přišla ČTK.
„Jdeme si pro věci, prý můžeme,“ říká spolužačka, a tak se vracíme do budovy. V prvním patře nás ale zastavují policisté, ať okamžitě opustíme prostor; místnost je zamčená, naše věci se neztratí, ale v Hollaru teď není bezpečno. S nepořízenou se tedy vracíme na chodník, kde děkan oznamuje, že výuka odpadá, škola bude do konce týdne zavřená a máme jít domů. S rukama v kapsách a několika spolužáky po boku se vydávám směrem na Staroměstskou – musím jít do práce.
V metru se na mě díval celý vagón, až později jsem si uvědomila proč. Měla jsem roztržené a na kolenou špinavé džíny, nejspíš jsem byla celá bílá a oči jsem měla rozšířené. Připadala jsem si jako ve snu, cestu na Palmovku si sotva pamatuji. Chtělo se mi brečet, celé to na mě doléhalo.
Když se mě kolega v práci zeptal, jestli nemá vzít odpolední směnu za mě, hrdinsky jsem řekla, že ne, alespoň při hlášení zpráv přijdu na jiné myšlenky. Jsem já ale pitomá, zkuste si přijít na jiné myšlenky, když máte celé odpoledne hlásit zpravodajství, jehož hlavní zprávu jste sami prožili. Scéna se mi vracela – ta obrovská rána zleva, letící střepy, křik, úprk.
Jak jsem zvládla zbytek směny, to nemám tušení. Jisté ale je, že celý zbytek dne jsem nebyla ve své kůži a nejhorší to bylo večer, když jsem v samotě svého bytu ulehla do postele. Znovu ta samá scéna – rána, letící střepy, křik, úprk. Byla jsem sama, ze všeho vystrašená, strávila jsem hodiny telefonáty s rodinou, ale nepomohlo to; musela jsem se ‚vyřvat‘ a dostat to ze sebe. Až teprve potom jsem usnula a naštěstí se mi nic strašného nezdálo.
Teprve nyní s odstupem několika dní si uvědomuji, jaké jsme měli štěstí v neštěstí. Byl to děsivý zážitek, ale mohlo to být horší. Těžko soudit, jak bychom bývali dopadli v učebně číslo čtrnáct, ve které jsme měli původně být. To, že jsme byli o patro výše, nás patrně ušetřilo od horších následků. I tak jsme byli jediná skupina studentů, která se v době exploze nacházela v učebně orientované do Divadelní ulice.
Jeden kolega z ročníku později řekl, že si myslí, že u nás nastává citelný rozdíl mezi těmi, co byli v pondělí dopoledne v Hollaru; a těmi ostatními. Má bohužel pravdu, náš prožitek je společný a ostatní těžko pochopí, jak se v tu chvíli člověk cítí, když se bojí o vlastní život (nepřeháním) a neví, co se děje. Pro nás jako pro žurnalisty v ten moment také nastalo dilema mezi profesí a reálnou situací. Má člověk fotit? Nebo pomáhat zraněným? Je důležitější okamžité předání informací veřejnosti, anebo máme raději zjistit, jestli jsou všichni spolužáci celí? Lidé od nás z ročníku se naštěstí zachovali správně a skvěle, navzájem jsme se podporovali a pomáhali si. Práce záchranářů, policistů i zaměstnanců a vedení FSV byla také naprosto v pořádku, stejně tak evidování a předání osobních věcí následující den. Nic se neztratilo, přístup všech byl vstřícný a nezbývá, než jim poděkovat… A doufat, že budova Hollaru bude brzy uvedena do původního stavu, ve kterém bude probíhat normální výuka.
Další výbuchy lze očekávat na konci května a v červnu při zkouškách!
