V šestnácti jsem byla k smrti odhodlaná to někam dotáhnout a měla jsem chuť všem předvést, co umím. Potřebovala jsem jen jediné - kapelu. A tak jsem se přidala ke skupině tří mladých dívek z Hradce Králové, jež vedl učitel z tamní ZUŠ. Sny o hvězdné rockové slávě vzaly za své v průběhu tří měsíců plných cestování, zážitků a dívčího rock'n'rollu.
Na pódiu...foto: Z. Hladík
Bylo slunečné, avšak chladné zářijové ráno. Desátá hodina mě zastihla čekající na parkovišti nedaleko autobusového nádraží v Hradci Králové. Opírala jsem se o tvrdé pouzdro s kytarou a nervózně jsem si hrála se zipem své kožené bundy. Důvodem mých obav bylo setkání s kapelou, jež právě začínala a měla zájem o spolupráci se mnou - respektive její manažer měl. Tento den měl rozhodnout, zda se stanu součástí skupiny, nebo zůstane jen u zbožného přání. Zoufale jsem toužila hrát v dívčí rockové kapele a přiblížit se tak svým vlastním hudebním hrdinkám. Na kytaru jsem hrála už od třinácti let, lidé říkali, že mám talent, a co víc, i já sama už cítila, že je načase pohnout se od domácího cvičení (jemuž jsem věnovala hodiny a hodiny) a psaní vlastních písniček (jev v dnešní době ne tak často vídaný) kupředu; a zjistit, jak jako kytaristka pořádné hudební skupiny obstojím před kritikem největším: před lidmi. Byla jsem ambiciózní a motivovaná... A chtěla jsem slyšet potlesk publika.
Dopoledne se odehrála první "seznamovací" zkouška, která měla ukázat, jestli to půjde. Šlo to.
Tentýž den ve večerních hodinách jsem stála s kapelou na pódiu v Brně, kde jsme předskakovaly skupině Turbo. Byla jsem hozena do vody a mohla jsem buď plavat, anebo se utopit.
Díkybohu, že na ten koncert nikdo nepřišel; plavala jsem, ale špatně.
Pro kapely rutinní záležitosti typu zvuková zkouška byly pro mě novinkou a zároveň noční můrou. Představte si šestnáctiletou vyjukanou holku, jak do mikrofonu šeptá: "Jedna, dva, tři, zkouška..." - a bojí se slyšet svůj hlas, linoucí se z velkých reprobeden. Poprvé jsem hrála a bylo to opravdu nahlas. Chvíli mi trvalo, než jsem nabrala nějaké zkušenosti a trochu se "otrkala". Během hraní se mi klepaly ruce, bušilo srdce, děsila jsem se momentu, kdy mi praskne struna (spadne trsátko, zlomí se kabel...) a to mi znemožňovalo plně se soustředit a nechat vyniknout své exhibicionistické já, které prahlo po pozornosti a obdivu obecenstva.
Když ono "já" konečně vyniklo, vládlo nade mnou dalších několik měsíců a naše kapela (v níž jsem mimochodem byla nejstarší!) započala šňůru koncertů. Ostatně, to byl manažerův záměr. Procpat naše jméno do podvědomí lidí tak, že budeme hrát co nejvíce vystoupení, kdekoliv to půjde. Škola, rodina, ostatní záliby - to muselo jít stranou. Pro mě - jakožto pro přespolní - se dojíždění vlakem do Hradce stalo náplní každého víkendu, přičemž jsme postupně začaly hrát i během pracovního týdne - a to bylo teprve něco. Byly dny, kdy jsem přijížděla ze "kšeftu" ve tři ráno a v sedm jsem vstávala do školy, kde jsem dozajista musela vypadat jako zombie, jelikož jsem o nudnějších hodinách spávala a zajímavější přežívala pomocí patoku zvaného Crazy Wolf (přeslazená voda tvářící se jako energy drink).
Koncerty a cesty po republice však byly zážitkem, na který se nezapomíná.
Hrály jsme například na festivalu ve vesničce, která je možná známější jako bydliště Helenky Vondráčkové a jejího okouzlujícího manžela. Dalším vystupujícím byla mimo jiné skupina Natural (autoři písně "Já na to mám"). Jako vždy, dorazili jsme dodávkou na místo konání - do místní Sokolovny - a protože jsme přijeli brzy a nechtělo se nám ještě dovnitř, my holky jsme chvíli seděly v autě a relaxovaly, zatímco manažer šel prozkoumat situaci. Druhá kytaristka s bubenicí se ho rozhodly po několika minutách následovat a já s baskytaristkou jsme opouštěly vůz až jako poslední. Zabrány do nějakého zcela jistě vážného rozhovoru, basistka zabouchla posuvné dveře a teprve potom jsme si položily vcelku nedůležitou otázku: "A kde jsou klíčky?"
Klíčky ležely na zadním sedadle, odkud se nám škodolibě smály. Zabouchly jsme si auto, kde jsme měly veškeré vybavení - kytary, basu, bicí. A za hodinu jsme měly stát na pódiu.
Začaly jsme panikařit a utíkaly jsme za manažerem - teď byl čas, aby ukázal, co umí. Manažer nejdříve neřekl ani slovo, šel k autu a zkusil otevřít všechny dveře. Poté nás poslal do míst ne nepodobných názvu vesnice, v níž jsme se nacházeli (ano, tipli jste správně, byla to Řitka u Prahy), načež oslovil několik přítomných mužů, z nichž se vyklubali automechanici, kteří se srotili u zámku a hlasitě uvažovali, jak by se asi dal otevřít. Vzhledem k tomu, že se jednalo o novější typ Volkswagena, jejich pokusy o jeho vylomení skončily nezdarem a zacházet do extrémů - rozbít okno - se nikomu nechtělo. Zavolali proto profesionály z Prahy, kteří slíbili, že budou na místě do hodiny.
"Do hodiny?!" zhrozily jsme se. "To už máme hrát!"
"Tak budete hrát pozdějc," rozhodl manažer, "zařiďte si to."
Pokorně jsme tedy oslovily členy kapely, vystupující po nás, zda by si s námi nevyměnili místo. Se smíchem souhlasili a důvod změny v pořadí kapel oznámili taktéž do mikrofonu, zatímco my jsme se tvářily tak trochu kysele, když celá Sokolovna v Řitce věděla, že budeme hrát později, protože jsme si zabouchly klíče v dodávce. Celá příhoda však skončila happy-endem - mechanik z Prahy otevřel vůz a my jsme s našimi nástroji odehrály dobrý koncert.
Příhod z mého období v kapele mě napadá více; abych však nevystřílela všechen prach napoprvé, nějaké si ještě schovám na další článek.
A tak tedy... Pokračování příště...
