Karolína sedí tiše a po tváři jí stékají slzy a přesto, že je nekuřačka, zapaluje si již druhou cigaretu. Je osm ráno a vypadá to, že venku bude krásně. Tuhle kavárnu má ráda, má ráda místní kafe a číšníka. Číšníka, který jí vždy pozvedne náladu. „Přeji krásný dobrý den madam, jak se dnes máme?“ Tahle slova Karolína přijímá vždy s vděčností, protože koho dnes zajímá, jak se opravdu máte?
„Roberte, dnes si dám čaj“. Tahle jindy usměvavá a vřelá žena, dnes poněkud tiše a nepřítomně usedá ke svému stolku a nezvykle z kabelky vytahuje krabičku cigaret. Sedí a mlčí. Sedí a snaží se být v pohodě. A přesto, že je dnes úplně na dně, vypadá skvěle. Její krása je velmi neotřelá. Jako dětská lékařka, sází vždy na přirozenost. Často nosívá sepnuté vlasy a miluje barvy. Ve své ordinaci zásadně nepoužívá bílý plášť a nevyhýbá se botám s podpatky. A přesto, že díky své extravaganci mnohdy čelí kritice, přesto je velmi úspěšná a děti jí milují. Karolína se právě rozhodla, zapálit si cigaretu, když tu najednou se její oči střetnou s očima mladé dívky. Dívka sedí sama v rohu u stolku a upřeně na ni kouká. Její obličej je sice mladý, ale plný šedi. Oči má ostré a rty pevně semknuté. Dlaně svírá v pěst a zrychleně dýchá. Karolína se na ní usměje. Dívka se zamračí, prudce vstane a zmizí ve dveřích. A v tu chvíli si Karolína uvědomuje, že tuto zvláštní dívku, dnes nevidí poprvé. A přes výlohu kavárny ještě zahlédne, jak mladá slečna mizí v davu. Z myšlenek ji vytrhne až stará dáma, která jí požádá o místo. Přisedá si, usměje se a svou stařeckou dlaní jí pohladí po tváři. I přes své stáří má krásně jasné oči, jiskrný úsměv a její pleť je jako z alabastru. Je velmi milá a neskutečně elegantní. Hluboce se na Karolínu podívá a jemným hlasem dodává: „ Netrap se holčičko moje, ona je tady proto, abychom my byli lepšími“. Karolína tomu vůbec nerozuměla. „Vy znáte tu dívku?“ „Ano, je to slečna ZÁVIST.“ Odpověděla stará dáma. A Karolína byla ještě zmatenější. „Slečna ZÁVIST? Ale vždyť mě vůbec nezná a nic o mě neví. Tak proč mě pronásleduje.“ Ale stará dáma již víc neřekla, vstala a odešla. Ještě ve dveřích se na Karolínu usmála a možná něco dodala, ale to už Karolína neslyšela. Zůstala tiše sedět a po tváři jí stékaly slzy. A přesto, že byla nekuřačka, zapálila si již podruhé. Bylo osm ráno a vypadalo to, že venku dnes bude krásně. Čaje se ani nedotkla. Vždyť čaj nemá vůbec ráda. Otřela si oči, típla cigaretu a pokynula na číšníka: „Roberte, doneste mi kávu, prosím a jak se dnes máte?“
