(NE)ZÁVISLÁ NA MUŽÍCH - Útěk

Byla to brutální láska, láska plná zvratů a bolesti. Krásné dny byly pečlivě vyvážené těmi těžkými. Byla to láska rychlá, tak jako život po jeho boku. V té době jsem již byla matkou a manželkou zcela nevyzrálého muže. To, že můj první manžel byl v době narození naši dcery ještě sám dítě, nebyla jeho vina. Já se tenkrát nerozhodla pro potrat a rodiče, pravděpodobně z radostného pobláznění, rozhodli se pro svatbu.  Vdávala jsem se v sedmém měsíci těhotenství za přesvědčení všech, že dítě je vhodný okamžik.

To nemohlo nikdy fungovat. Já rozmazlená individualita a maminčin nedospělý chlapeček, hledajíc ochranu. Utekla jsem! Sbalila jsem tašku, dceru a odstěhovala se v naději, že má dospělost bude konečně doceněna. Má nová láska měla věkový náskok, byla finančně zajištěná, tudíž se dalo předpokládat, že bude taky dospělá. A byla. Stala jsem se princeznou v překrásných šatech s kočárem v podobě nového modelu Audi A6. Byla jsem jako kytka a mým jediným úkolem bylo vonět a nevadnout.

Naši první společnou dovolenou jsme naplánovali v samotném srdci Jižní Ameriky. Tajil se mi dech. Cítila jsem se neskutečně. Utekla jsem od rodičů, utekla jsem od svého manžela. Utekla jsem od matčiny představy o dospělosti. Bydlela jsem v luxusním hotelu v centru města, romanticky se brouzdala po pláži a pálila si prsty na nohou, protože jako vesničanka jsem nemohla tušit, že ten prokletý písek bude tolik pálit.  

Ovšem není nebe bez mráčků a pohádkové princezny existují i smutné. A život ve zlaté kleci přináší určitá úskalí. Sice nemusíte to či ono, ale naopak musíte toto a támhle to. Nemusíte vařit a hrabat opadané listí, zato musíte být happy a to vždy a všude. Takže jakákoliv večeře či trapný oběd ve společnosti „jeho“ přátel, přičemž jeho přátele jsou zaručeně vašimi nepřáteli, bylo známkou toho, že vztah neprochází krizi. Čím víc večeří a trapných obědů, tím vyšší hodnota na stupnici spokojenosti.  To, že si připadáte jako loutka, nikoho nezajímá, vše vykompenzují nákladné nákupy. Je libo briliant? Ale ovšem… 

Tahle romance trvala pět let. Pět let nahoru a dolu, pět let smíchu a slz, pět let neskutečného příběhu.  

Občas sice bulíte kamarádkám do klína a bědujete nad svou vlastní hloupostí a prázdnotou a matčina představa o dospělosti se vám už nezdá tak otřesná, ale pak se objeví onen nezdárný princ, vždy umí věci načasovat a k nohám vám položí novou kabelku spolu s padesáti růžemi a líbezným hlasem zašpitá:

„ Lásko, pojedeme spolu někam? Jen TY a JÁ!“ A jste v tom znovu. V tu chvíli zapomenete, že jste kdy byla nešťastná!

Všechny ty vzpomínky mám ráda. Dobré i ty zlé. Vždy budu mít v paměti noc, kdy nás probudilo policejní komando a kdovíco hledalo. Byla jsem v noci sama a chudák soused musel u toho všeho být jako svědek. Byl vyděšenější než já, stál tam v pruhovaném pyžamu, přes sebe měl hubertus a krve by se vněm nedořezal. To jsem ještě netušila, že tahle noční prohlídka byla jen předvojem toho, co pak následovalo. Stala jsem se objektem vyššího zájmu. Mou lásku zavřeli a mně se život proměnil. Nikam jsem nechodila, nikomu netelefonovala. Už ani nevím kolik slz jsem vyplakala. Zhruba po roce vše skončilo…. Ještě dnes vidím, jak má láska vychází z těch obrovitých vrat a šibalsky se usmívá.…

Toho rána, kdy mě opět ujišťoval, že dnes se vrátí dřív než jindy, jsem ho viděla naposledy….

Vždy budu mít v paměti tu světlounce okrovou kůži sedadel, dalšího z aut a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem si musela zout boty, abych neušpinila koberečky na podlaze BMW. Nebo tenkrát, když jsme jeli na operu a já neměla kožich…To bylo tenkrát! To bylo ještě před tím…

Sedím uprostřed pronajatého bytu a přemýšlím! Sem si dám postel a na okno kytku. Spoustu kytek!

Věnováno svobodě…