(NE)ZÁVISLÁ NA MUŽÍCH - Dospělost

Ve své době jsem si myslela, že k dospělosti postačí občanka a osmnáct plus. Poté co se narodila dcera, nabyla jsem přesvědčení, že lepší důkaz již existovat nemůže. Omyl! Občanka a dítě, „dospěláka“ z nikoho neudělá. Jak prozíravé!

Ve svých málo dvaceti plus jsem zůstala sedět v pronajatém bytě s dítětem v náručí a občankou v ruce. Je tohle dospělost? Můj mozek pracoval a nebyl si jist! Mé ego křičelo: ANO! ANO! ANO?

Nesčetněkrát jsem svého rozhodnutí litovala a bědovala nad svou prchlivostí. Nebylo přeci jen lepší sem tam něco překousnout a občas přimhouřit oko? Ne nebylo, křičelo ego. Ano bylo, ozýval se mozek! Jen srdce zarytě mlčelo…cítila jsem zmatek a chvílema mnou cloumala beznaděj! Jsem kráva pitomá, takto si zadělat na problém….a zcela dobrovolně!!! Nebo toto rozhodnutí dobrovolné nebylo? Nechala jsem se unést tím zatraceným egem? A co srdce, proč vše jen mlčky pozoruje? Proč sakra nic neříká!!! Jen posměváček mozek, ten si to užíval!!! Jo, jo nemáš nic! Jsi nula! Co teď budeš dělat…sama!

Navíc vše umocňovala má matka, která omílala stále dokola to, co rodiče omílávají, když je neposloucháte a zarytě jdete proti jejich názoru a rádoby zkušenostem. Jenže to už tak bývá, že kurážně jdete proti proudu, když je vám něco vnucováno s čím vy nemůžete či nechcete souhlasit. Jste přece dospělí, tak co vás neustále vychovávají. To nikdy nepochopí, že už jste velcí!!! Sakra!!!

Ale já nejsem sama! Křičela jsem! Mám dceru, přátelé….. Mám sama sebe!!!

Bingo! Zvolalo srdce…..Konečně jsi na to přišla!

Zůstala jsem zaražená…

Mám sama sebe??? Jak prosté!

Nijak zvlášť se mi neulevilo, ale aspoň jsem pochopila, že musím uchopit nit a to klubko jménem život začít pomalu rozmotávat, zbavovat různých uzlíků a o poznání lépe s větší pečlivostí znovu smotávat.

Pozvolna jsem si uvědomovala, v jakém skleníku jsem žila. Byť byl přepychový. Měla jsem to či ono. Přesto jsem nebyla šťastná a spokojená  – nedýchala jsem!

Ještě za dob „zlaté klece“ jsem velmi okrajově pomáhala kamarádce v jejím podnikání. Po revoluci začala dovážet kosmetiku z Německa a zakládat síť vlastních kosmetických salonů.  Já k ní naháněla své bohaté „přítelkyně“ a občas jí s něčím pomohla. Naučila mě vše od základu – zasvětila mě do tajů obchodu. Učila mě, že obchod nestojí jen na penězích, ale převážně na vtazích. Její motto znělo: „S penězi máš vše, bez vztahů nejsi nic.“

A přesně toto motto mě tenkrát zachránilo. Peníze jsem měla, neměla jsem vztah, jaký bych si přála. Neměla jsem vztah k sobě. Nebyla jsem samostatná.  Jenže co chcete dělat, když vaší jedinou praxí je lakování nehtů? Ovšem není vztah jako vztah. Naštěstí měla jsem přátelé, ne jen ty bohaté „přítelkyně,“ ale onu kamarádku, kterou jsem přesvědčila, že jsem ten nejlepší kandidát takzvaného „obchodního zástupce.“ Začala jsem jí hledat klienty a zhruba po roce, díky „dobrým vztahům,“ našla svou první opravdovou, dokonalou, vysněnou práci. Byla jsem spokojená a šťastná – dýchala jsem!

Dodnes ten pocit umím rozlišit. Dodnes na sobě poznám, zda dýchám či nikoliv. Některé zkušenosti zkrátka potřebujeme k tomu, abychom se uměli posunout. Mě tahle zkušenost posunula k samostatnosti – bylo mi něco přes dvacet plus a konečně jsem dospěla!

Bingo! Zvolalo srdce…..Konečně jsi na to přišla!

Nezůstala jsem zaražená…

Našla jsem sama sebe??? Jak prosté!

A najednou při mně stál i mozek.

Jsi skvělá, pochvalovalo si ego! Vyhrála jsi! Konečně je z tebe velká holka!

Věnováno vlastnímu „já“