(NE)ZÁVISLÁ NA MUŽÍCH - Rozvod

Když se rozvádíte podruhé, víte, že je to nezbytné. Přestanete se trápit myšlenou typu: co by, kdyby….

Byla jsem spokojená. Má první opravdová, dokonalá, vysněná práce mě bavila a dávala mi svobodu – stala jsem se finančně silná a mohla si dělat, co mě napadlo.

Zařídila jsem nám (mě a dceři) byt v „holčičím“ stylu a na „nějakého“ pana Božského si ani nevzpomněla. Dokonce jsem uvěřila domněnce, že chlapa vůbec nepotřebuji. K čemu taky… Ke kapajícímu kohoutku lze povolat i souseda. Byly jsme „Gilmorova děvčata“ hrdinky seriálu, které mají jedna druhou a život si užívají naplno a po svém!

Jedno přísloví praví, že v nejlepším se má přestat. Dodnes tomu nerozumím proč to tak je…

Byl krásný podzimní den a my si užívaly jeden z našich „kávičkových“ sedánků. Abyste rozuměli, již od mala chodívám s dcerou do kavárny, kde řešíme „život“… co je nového, jak to jde a tak podobně.

Neutrální půda je pro tento typ rozhovoru vždy nesmírně důležitá, uvolní mysl a rozváže jazyk.

Tak si tak sedíme a filozofujeme ( připomínám, že dceři bylo asi osm ) a najednou se to stalo! Přes výlohu jsem koukala na někoho, komu jsem v tu chvíli nemohla odolat. Koukala jsem na muže, který byť se na mě nedíval, mě uhranul. Nemohla jsem z něj oči spustit. Stál tam a pobaveně flirtoval s nějakou ženou (už tenkrát mě to mělo varovat ) a poté odešel, načeš ona vešla dovnitř a usedla ke stolku vedle nás. Bylo to silnější než já. Oslovila jsem ji…

Dodnes nevím, o jakou ženu šlo…

Následující dny jsem přestala chodit ven a v práci jsem to nemohla vydržet. Co když bude volat a já nebudu doma? V klidu! Mám přece záznamník! Ale co když mu to číslo vůbec nepředala! Proč jsem to vymyslela tak komplikovaně! Údajně jeho telefon neznala! Cha!

Zavolal!

Byly by to hezké roky, kdyby…

Já měla dceru a on děti nikdy nechtěl!

Zase to přišlo: co by, kdyby! Jsem divná já nebo potkávám jen samé divné muže! Jsem to já, kdo je tvrdohlavý, nepřizpůsobivý, sobecký? Nebo jsou to oni? Sakra, proč je tak těžké obrušovat hrany.

Obdivuji všechny, kteří to dokážou a ani na chvíli nezapochybují. Mnohdy potlačí své přesvědčení – své vnitřní „já“ jen proto, aby zachovali rodinu… Ano, lidé pro „zachování“ rodiny udělají maximum. Jenže co je to vlastně rodina? Muž a žena? Máma, táta v jedné posteli nebo milující rodiče, kteří jsou dětem oporou? A když člověk děti nemá, tvoří také rodinu nebo jen „pouhý“ pár? A co když dítě máte? Musíte s někým tvořit „pouhý“ pár, abyste byli rodina?

Rozvod proběhl v klidu a já pochopila, že „rodina“ je jen prázdné slovo, které je nutné naplnit! Je nutné jej naplnit činy ne představou o podobě. Byla jsem vděčná sama sobě zato, že jsem na to přišla. Nebylo nutné se tím zabývat, protože vlastně nebylo čím… Má rodina byla úplná, jen jsem na ni koukala, ze špatného úhlu a neviděla ty vzdálené rohy, které tam byly, aby celek byl úplný.

Byt jsme opět vrátily do původního „holčičího“ stavu a oběma nám bylo jasné, že pro nikoho dalšího tady zkrátka není místo. Náš model rodiny sice nebyl podle mé matky a „ostatních“, ale byl naplněn činy ne pouhou představou…

To, že jsem tenkrát odešla od otce své dcery, mé dceři otce nevzalo. To, že jsem to udělala, ještě není důvod myslet si, že jsem rodinu rozbila. To, že jsem rozvedená, ještě neznamená, že má rodina není úplná. To, že jsme „Gilmorova děvčata“ hrdinky seriálu, jistě nevylučuje fakt, že se v budoucnu nemůžu zamilovat znovu!

Někdy si toho na sebe bere až příliš!

Věnováno rodině!