Zázraky z nebe

Když jsem před půl rokem napsal svůj první blog, byl jsem přesvědčen, že další bude "Proč si vážím lékařů". Lékaři nám často mohou pomoci, ale někdy je to nad možnosti medicíny. A zůstává pouze víra. Jako ve filmu Zázraky z nebe.

Ve filmu zazněla věta od Alberta Einsteina: Jsou jen dva způsoby, jak prožít život. První, jakoby zázraky neexistovaly. Druhý, jakoby kolem nás byly samé zázraky. 

Když máme něčeho dostatek, bereme to jako samozřejmost a neuvědomujeme si, jak je to vzácné. Pokud jsme zdraví, máme přátele, užíváme si blahobyt, tak si toho neumíme vážit. To přijde až poté, kdy o to, co je samozřejmé, přijdeme. V těch chvílích se obracíme na víru. Nemusí to být víra v Boha. Zkrátka chceme, aby bylo lépe. Chceme věřit, že tento stav je dočasný a bude lépe. A pokud lépe není, tak přichází frustrace. Obviňování okolí, sebe samých nebo Boha, jak může něco takového dopustit. Chybí nám pokora. Samozřejmě, že je důležité jít kupředu, chtít více a nežít asketický život. Ale je fajn, někdy udělat krok bokem a podívat se na náš svět z jiného úhlu. Aspoň na chvíli vidět to, co máme a ostatní nám to závidí, jelikož to není samozřejmostí. A někdy jsou to takové samozřejmosti, že máme ruce, přátele nebo hlas. 

Když přijdeme o jednu ze samozřejmostí, zdraví, jsou asi 3 cesty. Pomoc lékařů, spontánní remise - zázračné uzdravení nebo třetí životní cesta, nemoc. 

Eugenio Derbez dokázal ve filmu Zázraky z nebe neuvěřitelně spojit všechny 3 cesty. A protože jsem ho znal z filmu Bez návodu, který měl pomalý rozjezd, aby mě druhá polovina přinutila zamyslet se a téma podobné, věděl jsem, že téměř 2 hodiny trvající Zázraky z nebe ve mě zanechají nemalé emoce. 

Vážím si lékařů. Často věnují svůj čas a někdy dokonce na úkor svého soukromého života, pacientům. Je to jejich práce, ale očekáváme od nich, že jsou "povinni" věnovat se nám i mimo pracovní dobu. Když je nám ouvej, tak nám přece "musí" pomoci. K lékaři nechodíme, protože jsme zdraví, ale protože máme bolístku. Tak až příště budete v ordinaci, zkuste se na to podívat tak, že my z nemocnice nebo ordinace odejdeme a vrátíme se do našeho běžného života. Ale lékař má dalšího pacienta, který chce "jen" chvíli toho času lékaře a poté přece nebude naléhat. 

Takže za mě. Lékaři, zatím jsem vás moc nepotřeboval, ale vážím si vás, jako mnoho jiných lidí, i když vám to ne vždy dáváme najevo a vaši péči bereme jako další samozřejmost. Děkuji.