Strana pracujících ... když uvážím řádění Maláčové, řekl bych, že ČSSD je stranou dávkařů. Ale pracující už pochopili, že to jsou oni, kdo to všechno zaplatí. Z posledních událostí kolem ministra kultury bych zase řekl, že ČSSD je stranou kulturní fronty. Ale ta je přece nikdy volit nebude. Takže socánci, jste hloupí, plnou parou vpřed, na smetiště dějin. Nahradí vás někdo chytřejší.

Mají rádi silné soupeře, ale "fair play" je pro ně sprostý výraz. Oba dva jsou totiž v podstatě zbabělci.

Ve vrcholných pozicích každé partaje či zájmové skupiny usilující o obsazení nějakých mocenských pozic se melou a řežou skryté síly, které neznalý a nezainteresovaný pozorovatel z venku nemůže prohlédnout. Výsledkem takových třenic obvykle bývá, že na vedoucí pozici je zvolen (propasírován) měkýš - slabinger, o kterém se sporné skupiny domnívají, že ho dál zákulisně ovládnou či ovlivní. Příkladem takových voleb jsou měkýši Sobotka, Hamáček nebo Fiala, za kterými se schovávají vlivové kmotrovské gangy a síly uvnitř nebo i vně partajních kruhů. Pokud se uvnitř partajních bojůvek nevyprofiluje skutečně silný vlčák, který umlčí své oponenty a strhne většinu na svoji stranu, vedou takové reje většinou k rozkladu, ztráty akceschopnosti a volebních preferencí. ČSSD - klasický příklad. Není divu, že si s takovým Hamáčkem Zeman s úsměvem utře boty a škodolibě se kochá pohledem, jak neumětelové a slabingři pohřbili vlastní partaj.

Podle mého názoru by Hamáček měl ukázat ostré lokty i za cenu konce v politice. Nebo skončí jako Sobotka. Vyhazov Babiše z vlády si pamatuje málokdo, ale Zemanovu hůlku s podtextem tam je Bohušu tvoje místo, si pamatují všichni.