Korupce. To je jeden ze závažných problémů nejen naší současné společnosti. Jde o stav, kdy si někdo pomocí zákonem nepovolených metod zajistí pro sebe nějaké výhody. Jde tedy z celospolečenského hlediska o nežádoucí jev.
Nelze se proto divit, že si jeden z novinářů, který se bojem proti této neřesti nějaký čas živil, řekl, že proti korupci přestane bojovat pouhým natáčením televizních pořadů.
Vyhlásil tedy boj proti korupci jako základní heslo pro svoje působení v oblasti politiky.
Sehnal dostatečný počet lidí a nejen obyčejných, ale i značně vlivných, kteří mu poskytli dostatek prostředků na vedení volební kampaně, a začal bojovat za svoje zvolení do nejvyšších orgánů tohoto státu.
Protože korupce tíží mnohé z nás, tak v nejbližších volbách uspěl. Dostal se do Parlamentu a co víc, protože to volební výsledky dovolili, stal se i ministrem.
Tak si vytvořil, v rámci možností nejlepší podmínky pro to, aby mohl svůj slib – bojovat proti korupci – splnit.
Jenže lidé (voliči) jsou netrpěliví a nevděční. Když se pak ukázalo, že ani ti, kteří ho ve volbách podporovali, nejsou zrovna vzorem dokonalosti (to ostatně není snad nikdo), a výsledky boje proti korupci se nedostavili okamžitě, ztratil tento pán a jeho blízcí důvěru svých voličů.
Nezbylo jim nic jiného, než svolat konferenci a hledat příčiny daného stavu.
K nejpozoruhodnějším výsledkům konference patří usnesení, jímž bylo konstatováno, že pokud se nepodaří prosadit opatření proti korupci do konce roku 2011, strana zváží svoje další působení ve vládě.
Schváleno bylo usnesení o „zvážení dalšího působení ve vládě“.
Nikoliv usnesení, které počítalo s automatickým odchodem z vlády.
Domnívám se, že tím je řečeno vše. Boj proti korupci? Jistě, ale jen do té míry, do jaké nebude ohrožovat moje osobní pozice a pozice mých blízkých.
Tak lze vývoj ve VV srovnat s vývojem v ostatních případech, kdy se boj zahájí s radikálními hesly, ale po dosažení určitého úspěchu v tomto případě snad určitého vlastního zájmu, se pak zastánci radikálních názorů odstraní, nebo se alespoň od radikálních požadavků ustoupí.
Tento poznatek není můj. Ten je starý více jak sto let. Uvedený vývoj popsal již v r. 1895 B. Engels v úvodu ke knižnímu vydání Marxova díla „Třídní boje ve Francii“, Praha, Svoboda 1950, str. 11 – 12.
Nestalo se tedy nic mimořádného.
Dosažení vlastního, a možno říci soukromého úspěchu, je doprovázeno jakýmsi uspokojením, nebo snad i strachem o získané výhody a proto vede k „přizpůsobení“ se požadavkům „těch druhých“, kteří mají silnější pozici, a kteří skutečně vládnou.
Nelze se proto divit, že boj proti korupci i v tomto případě spočívá spíše v řečnění, než ve skutečných činech. Kromě toho. I pan John zřejmě si pod pojmem „korupce“ představuje jen velké a značně předražené zakázky placené ze státních peněz.
O tzv. „malé“ korupci zřejmě neuvažuje, i když ona „malá“ korupce nás stojí více peněz a budí více pohoršení, než korupce „velká“.
Proč čekat s přijímáním nějakých opatření a hledáním složitých cest umožňujících bojovat proti korupci, když je možné jednat ihned a bez čekání na souhlas ostatních „spoluvládců“.
Vždyť v Trestním zákoníku je kromě ustanovení o trestání úplatků, které je možné využít jen v případě prokázání úplatku, i § 220 Porušení povinnosti při správně cizího majetku.
Předpokládám, že státní peníze to je, z pohledu příslušných státních úředníků, cizí majetek, který jsou státní úředníci povinni spravovat s péčí řádného hospodáře. Proto je nutné, alespoň podle mne, za neoprávněný výdaj považovat nejen vydání peněz bez příslušného dokladu, ale i každý předražený výdaj a každou náhradu škody, kterou stát musí zaplatit za to, že nějaký státní úředník způsobil někomu nějakou škodu.
Pokud by prošel tento výklad, pak by nebylo nutné prokazovat, že někdo dostal nějaké peníze, nebo cokoliv jiného, nad rámec svých práv.
Mohl by být stíhán každý státní úředník, který podepsal pro stát nevýhodnou smlouvu, neuplatňoval náhradu škody vůči tomu, kdo svým jednáním jménem státu způsobil nestátnímu subjektu škodu atd.
Stejné pak platí i o financích krajů, měst a obcí. To vše jsou finance, o něž je někdo povinen se starat s péčí řádného hospodáře.
Problém v tomto případě však spočívá v otázce, „Kdo řídí náš stát“? Ministr je osoba, která nemůže být za jednání popsané v Trestním řádu jako trestný čin stíhána. A protože odměňování ministra není závislé ani na dosaženém hospodářském výsledku, pak pan ministr nemá žádný důvod k tomu, aby se o správné vydávání peněz, se kterými hospodaří jím zmíněné ministerstvo, staral způsobem, jaký je obvyklý v případech, kdy odměňování odpovědné osoby je závislé na dosažených výsledcích. O nebezpečí trestního stíhání ani nemluvě.
Zástupci ministra jsou pak osoby velmi úzce spjaté s jinými ministry (jejich politickými stranami) a proto by jakýkoliv postih těchto osob byl chápán spíše jako útok především na práva jejich „mateřské“ strany, než jako ochrana oprávněných zájmů lidu tohoto státu.
A tak můžeme pokračovat směrem dolů.
Otázky na konec. Je součástí balíčku protikorupčních opatření, který nedávno schválila vláda i návrh na zrušení imunity ústavních činitelů jako základní předpoklad k postihu lidí řídících náš stát za to, že nehospodárně nakládají se svěřenými prostředky? Obávám se, že toto součástí uvedeného balíčku není.
Je tedy součástí uvedeného balíčku alespoň stanovení závislosti odměny ministra za jeho práci na dosaženém hospodářském výsledku jím řízeného ministerstva? Divil bych se, kdyby tomu tak bylo.
Proč by sami ohrožovali svoje výhody a postavení?
