utichly salvy z děl a šampusových zátek. Je čas poněkud vystřízlivět a podívat se na vše jiným pohledem.
O čem chci psát? Chci psát o Sametové revoluci, o jejím 20. výročí.
Dvacet let je, z pohledu jednoho člověka, dosti dlouhá doba na to, aby člověk mohl dospět k poznání, že to, co před dvaceti lety viděl a prožil, nemusí být až tak růžové, jak si to tehdy představoval.
Nepatřím k lidem, kteří se vezou na vlně toho, co se všeobecně dělá a říká. Mým koníčkem je vidět věci poněkud jinak, než jak je vidí ostatní. Snažím se o to, abych věci viděl a chápal bez „stranických" zájmů. Jediné, co chci sledovat, jsou zájmy člověka, jako živočišného druhu, který žije na této planetě.
Uvedená snaha mne pak dovádí k závěrům, které jsou poněkud jiné, než jaké se dnes prezentují. Nejde však ani o názory propagující opak. Snažím se stát někde uprostřed a z argumentace obou táborů si vybírat to, co je pro člověka jako takového důležité.
Nespokojuji se však jen tím, co jednotlivé tábory říkají. Smažím se o to, abych se sám přesvědčil, zda je vůbec pravda to, co se říká.
A daný přístup mne dovedl k tomu, že již za dob totality jsem dospěl k závěru, že v Marxově teorii není něco v pořádku, že si ve svých jednotlivých závěrech odporuje. Přečetl jsem si tedy některá z jeho stěžejních děl. Neuvěřil jsem ani tomu, co se říká o Bibli a jejím obsahu a pročetl jsem si i ji. Pročetl jsem si i jiná díla.
Ani v jednom díle jsem však nehledal návod na to jak nenávidět nebo jak zabíjet. Vždy jsem k nim přistupoval jako k reakci člověka na konkrétní podmínky jeho života a proto jsem v nich hledal to, na co konkrétně reagují a jaké navrhují řešení daného problému.
Výsledek mého bádání jsem nastínil v předchozím blogu nazvaném „Kouř, oheň a revoluce."
Na tento blog bych chtěl navázat a poněkud podrobněji rozvést to, k čemu jsem dospěl. Podotýkám předem, že jde o závěry, které se zcela odlišují od toho, co nám bylo říkáno před Sametovou revolucí, ale i od toho, co je nám tvrzeno dnes. Jde o zcela zásadní změnu pohledu na člověka, jeho snažení, dějiny atd.
Rád bych touto cestou našel někoho, kdo se mnou bude o mých názorech diskutovat.
A velice bych ocenil, kdyby to byla diskuse opírající se o argumenty, protože diskuse, vedená jen pomocí tvrzení není tím, co by mohlo vést k objektivitě.
Abych upřesnil, o jakou diskusi mi jde.
Diskusi vedenou jen pomocí ničím nepodložených tvrzení odmítám proto, že jde o diskusi vedenou principem, který jsem nazval „Principem náhodného kolemjdoucího".
Podstatu této diskuse lze vysvětlit následujícím příkladem.
Tři pozorovatelé pozorují v dáli pomalu jdoucího člověka a diskutují o tom, proč jde pomalu. Jeden praví. „Já si myslím, že jde pomalu proto, že nikam nespěchá." Druhý praví. „Já si myslím, že jde pomalu proto, že mu zdravotní stav nedovoluje jít rychleji." Třetí praví. „Já si myslím, že jde pomalu proto, že mu nerovný terén nedovolí jít rychleji."
Jde okolo čtvrtý člověk (náhodný kolemjdoucí), zaslechne diskusi, pohlédne na sledovaného člověka a praví. „Já si myslím, že jde pomalu proto, že je prostě líný udělat rychlejší krok."
Otázka je. Kdo z nich má pravdu? Někdo z těch, kteří daného člověka pozorovali déle, nebo ten, který jen šel okolo?
Tenhle způsob hledání odpovědí na položené otázky nepovažuji za správný. Je postaven jen na tvrzení a síle autority toho, kdo tvrdí. Je to metoda, se kterou jsem měl možnost setkat se v této oblasti poměrně často. Mimochodem. I Marx řadu svých závěrů postavil právě na tomto způsobu argumentace.
Za správnou považuji diskusi, která je vedena pomocí předem daných pravidel a pomocí argumentů.
Uvedu příklad.
Otázka zní. Co bylo dříve? Slepice nebo vejce?
Odpovědi jsou dvě. Jedna říká, že dříve byla slepice, protože ta snáší vajíčka. Druhá pak říká, že dříve bylo vejce, protože z něho se vylíhne kuře a z něj vyroste slepice.
Která odpověď je správná, když obě se opírají jen o názory, tedy jsou postaveny na principu „Náhodného kolemjdoucího"?
Použijme tedy jinou metodu a řekněme si, že odpověď budeme hledat z pohledu teorií o stvoření světa.
Ty jsou také dvě. Jedna říká, že život stvořil Hospodin a druhá říká, že život vznikl postupným vývojem.
Pokud pro hledání odpovědi na výše položenou otázku použijeme teorii stvoření světa Bohem, pak jako argumenty použijeme to, že Hospodin stvořil dospělé tvory schopné se dále množit. Musel tedy stvořit slepici a ta pak snesla vejce. Z daného pohledu pak odpověď na výše položenou otázku zní. Dříve byla slepice.
Pokud pro hledání odpovědi na výše položenou otázku použijeme teorii postupného vývoje života, pak vyjdeme z argumentů, které říkají, že život vznikal postupně. V této teorii platí, že se nový, geneticky změněný jedinec objevuje vždy až v novém zárodku a nikoliv tedy změnou již žijícího tvora. Tak šel život od jednoduchých forem života, přes stále složitější až po obratlovce. V jejich rámci se jeden druh vydal cestou k ptákům a z nich pak jedna větev cestou ke slepici. Tak se postupně daný živočišný druh měnil a stále více se podobal slepici, až jednoho dne pták velice podobný slepici, který však ještě slepicí nebyl, snesl vejce a v něm byl zárodek slepice.
Z těchto argumentů pak jednoznačně vyplývá, že dříve bylo vejce a z něj se vylíhlo kuře, z kterého vyrostla slepice.
I v tomto případě jsme se dopracovali k dvěma zcela odlišným odpovědím. Na rozdíl od prvého případu však máme odpovědi zdůvodněny nezvratnými argumenty a proto o jejich správnosti diskutovat nemá smysl. Diskutovat v tomto případě můžeme nanejvýš o tom, jak vznikl život na této planetě.
A proč přistupuji k jednotlivým souborům názorů jako k reakci člověka na podmínky jeho života?
Již Aristoteles dospěl k tomuto poznání:
„Poučovati někoho, jest vésti ho, aby poznal podstatu věci, avšak té nemůže znáti, nezná-li její příčiny, takže poučování jest potom vykládání o příčinách věcí. ... Kdo pochopí a zná příčinu, snadno porozumí následkům. Ovšem sledujeme-li přírodu, jest postup obrácený: dány jsou následky (jednotliviny) a příčin (zákonů) nutno teprve hledat. Ale nikdo nemůže říci, že jednotliviny dokonale zná, dokud nezná jasně jejich příčiny." (Aristoteles, Politika, Praha, Jan Laichtner, 1939, str. 33 an.)
Člověk patří do přírody. Dány jsou tedy následky a příčiny je nutné hledat. Proto i názory člověka jsou následky něčeho. Pokud pak člověk říká něco o životě a o tom, jak by se měl život řídit, aby byl lepší, zdá se být logické, že příčinou vzniku daných názorů byly konkrétní životní podmínky v době, v níž názory vznikaly.
To jsem poněkud odbočil od původního tématu. K němu bych se chtěl vrátit poukazem na to, že se v současné době poměrně často poukazuje na způsoby, jakými se komunisté snažili udržet svoji moc. Velmi často se jako příklad uvádí případ Dr. Horákové.
Nechci a ani nemohu tvrdit, že se něco takového nedělo. To by odporovalo mojí snaze o nestranný pohled.
Ptám se však. Co nového, v zájmu udržení svého postavení, komunisté vymysleli?
Vyháněli z vlasti lidi, kteří hlásali názory schopné ohrozit jejich mocenské zájmy? Jistě. Ale i J. A. Komenský musel svoji vlast opustit jen proto, že hlásal názory, které ohrožovaly mocenské pozice mocných jeho doby. A jeho komunisté nevyhnali.
Vymysleli komunisté snad to, že budou vraždit lidi, kteří hlásají názory ohrožující jejich mocenské pozice?
Tuto metodu nesporně používali. Jenže i Ježíš Kristus na kříži nebo Mistr Jan Hus na hranici skončili jen proto, že hlásali názory, které byly schopny ohrozit mocenské pozice mocných jejich doby. A ani v těchto případech nevraždili komunisté.
Je tedy, z pohledu člověka a v zájmu historické pravdy, možné tvrdit, že při prosazování svých mocenských zájmů páchali nepravosti jen komunisté? Nebo by bylo přesnější a spravedlivější tvrdit, že nepravosti páchali a páchají lidé? A vždy to byli a jsou lidé, kteří se snaží svoje mocenské pozice udržet za každou cenu. Jediné v čem se lišili a liší je to, jaké argumenty pro obhajobu svého jednání používali a používají.
Takže. Pokud Vás daná oblast zajímá, pak budu velmi rád, když se mnou budete diskutovat. A pokud Vás daná oblast nezajímá, pak uvítám, když o mne řeknete nějakému známému, který bude ochoten a schopen se mnou diskutovat.
Předem Vám za to děkuji a těším se na diskusi.
