Docela odvážný nadpis. Nebudu se však zabývat politikou. Zaměřím se spíše na to, co nám události z tohoto období přinesly v oblasti práva. Jednou z nejvýznamnějších skutečností je Listina základních práv a svobod.
Končí měsíc Říjen a s ním se blíží i dvacáté výročí naší „Sametové revoluce". A to je již dost dlouhá doba na to, abychom se nad významem výše uvedené události zamysleli jinak, než jen jako nad vítězstvím jedněch nad druhými.
Hodnotit uvedenou událost jako vítězství demokratce nad totalitou se zdá být přijatelnějším a častěji používaným.
Problém i v tomto případě však spočívá v tom, co se skrývá za termíny „demokracie" a „totalita".
Obsah pojmu „totalita" si dovedu docela dobře představit. Pod tento pojem bych zařadil způsob řízení společnosti prováděný podle přání a vůle jednoho, nebo několika málo jedinců. Patří sem i poměrně silný odpor ostatních členů daného společenství lidí a násilné způsoby jeho potlačování.
Co ale zařadit pod pojem „demokracie"? Mohu použít termínu „vláda lidu"? K takovéto odpovědi by se asi uchýlila většina dotázaných. Otázka je jak se vláda lidu projevuje? Pravidelně se opakujícími volbami, v nichž si lidé volí svoje zástupce?
To je, podle mne, trochu málo. Je to trochu málo i proto, že nám naši zákonodárci dosud stále upírají právo na nejvyšší prvek demokracie - referendum, tedy všelidové rozhodování o určité konkrétní otázce.
Je tedy možné mluvit o demokracii tam, kde není realizován princip všelidového hlasování o určité důležité věci ani v té nejmírnější podobě?
A to nemluvím o zákonech. Jedním z nejvýznamnějších demokratických prvků v právním řádu jsou základní lidská práva. Jenže. Jak jsem naznačil ve svých předchozích příspěvcích. Máme sice Listinu základních práv a svobod, nemáme však zákony, které by ji respektovaly. A to platí i o nových zákonech. Nových - ve smyslu schválených po zařazení Listiny do našeho právního řádu.
Proč tomu tak je? Jediný důvod vidím v tom, že i když jsou základní lidská práva poměrně (z pohledu jedince) starou záležitostí, přesto se ještě nestala součástí myšlení lidí.
Základní lidská práva tak působí dojmem, že byla do právního řádu zařazena jen proto, že si to někdo na někom vybojoval. Se změnou myšlení to nemá zatím nic společného.
Změna myšlení. To není jednorázová záležitost. To je dlouhý proces. A schválení základních lidských práv je jen dalším krůčkem v tomto procesu.
Žádné velké vítězství. Jen dílčí krůček na cestě ke změně myšlení a ke skutečné demokracii.
Proč jen dílčí krůček? Protože jak všichni víme a podvědomě i cítíme, každé právo je spojeno s povinností určitým způsobem ho vykonávat. Např. právo svobody pohybu je možné realizovat jen v takovém rozsahu, který nebude znamenat zásah do nedotknutelnosti obydlí jiných, nepovede k nepovoleným vstupům na soukromé pozemky apod.
S povinností každé právo určitým způsobem vykonávat je pak spojena i odpovědnost za to, že dané právo budu vykonávat právě tímto určeným způsobem.
To je snad každému jasné a pro každého pochopitelné. A slyšeli jste někdy i o základních lidských právech, povinnosti je vykonávat určitým způsobem a odpovědnosti za to, že budou vykonávána právě tímto způsobem?
Neslyšeli. Listina nese název Listina základních práv a svobod a nikde v ní se nedočteme o povinnosti a odpovědnosti.
Proč nemá název Listina základních práv, svobod, povinností a odpovědnosti? Nikoho to dosud nenapadlo a nebo by něco takového bylo proti současným snahám určitých jedinců.
Poměrně často slyšíme. Já mám právo. Zatím jsem však od jedince, který se dovolává svých základních práv nikdy neslyšel. Já mám s tímto právem i určité povinnosti. O tom se nemluví.
Proč?
Proč se lidé dovolávají jen svých základních práv a k povinnostem s nimi spojenými se nehlásí, stejně jako se nehlásí k odpovědnosti za jejich výkon určitým způsobem?
Je to způsobeno tím, že i tato společnost je demokratická jen zdánlivě a ve skutečnosti i v této společnosti vládne určitá omezená skupina jedinců? Nebo je to dáno neochotou právníků změnit svoje poučky, pravidla a názory i v případě, že byly životem překonány?
Ve svých předchozích příspěvcích jsem se zaměřil především na to, abych poukázal na nesrovnalosti v jednotlivých právních normách. I když občas „odbočím" jinam, přesto bych chtěl převážnou část svých příspěvků věnovat právě tomuto tématu.
Jenže. Ani v tomto případě nelze opomenout, že ani právo není nic, co by mohlo existovat nezávisle na člověkovi. Pokud si připustíme, že člověk je ve své podstatě jen jeden z celé řady živočišných druhů žijících na této planetě a pokud budeme chápat právo jako jeden ze souborů pravidel, které říkají členům určitého kolektivu živých jedinců, jak se mají chovat, pak právo není nic, co by si člověk vymyslel. Pravidla fungování určitého kolektivu živých tvorů existují i v jiných částech živé přírody, než jen v té, která si říká člověk.
Vyjdeme-li z toho, že člověk nějak žije, podmínky svého života poznává a podle nich pak řídí svůj život, pak si musíme přiznat, že člověk právo nevymyslel. On jen poznal to, co existovalo jinde, tedy i u tvora, který byl přímým předchůdcem člověka. Člověk tak jen, postupně jak vznikal přeměnou ze svého předchůdce zvířete, přebíral poznatky a zkušenosti tohoto svého předchůdce. Přebíral a poznával tedy i pravidla fungování jeho kolektivu. Jak si postupně uvědomoval sám sebe a svoje potřeby, promítal do pravidel řízení svého kolektivu i svoje představy o tom, jak by daný kolektiv měl fungovat.
Postupem doby dospěl do stadia, kdy mu stupeň poznání přírody dovolil přivlastnit si z přírody více, než kolik potřeboval k zachování svého života. Od tohoto okamžiku se jeho rod začal rozdělovat na bohaté a chudé. S bohatstvím byla pak spojena možnost kupovat si jiné lidi za účelem prosazování zájmů toho, kdo měl majetek. Tak se postupně do majetkově nerozdělené a rovnoprávné společnosti vkradl prvek majetkových rozdílů a nerovnoprávnosti.
Ať chceme nebo ne. Je tomu tak i dnes. Důvody nerovnoprávnosti mohou být v zásadě dva.
První je ten, že i dnes ti co majetek mají ho využívají k tomu, aby si zajistili určité výhody pro sebe.
Druhý je ten, že majetkové a tím i právní rozdělení lidí je relativně dlouhodobou součástí života člověka a prodělává změny. Od původního stavu, kdy vedle „plnoprávných" lidí existovali i lidé zcela bez práv - právně byly na úrovni věci a zcela patřili tomu, kdo je vlastnil - přes stav, kdy vedle plnoprávných lidí existovali lidé s menším rozsahem práv - ti, i když jistá práva měli, přesto byli zcela závislí na vlastníkovi pozemku, na němž žili, až po dnešní stav, kdy vedle sebe existují na sobě zcela nezávislí lidé.
Vzájemná nezávislost však není totéž, co rovnoprávnost.
Člověk žil poměrně dlouho v podmínkách otrokářské a feudální společnosti na to, aby se z jeho myšlení zcela vytratily myšlenky na „lepší" a „horší" lidi.
Tyto jeho představy se pak nutně promítají i do způsobu řízení současné společnosti ať již tak, že přetrvávají v morálních normách nebo tak, že přetrvávají v normách právních.
Změna myšlení není jednorázová záležitost. Je potřeba určitého času a určitého tlaku, aby se lidské myšlení změnilo.
Tento fakt se pak promítá i v právu - tedy i v jednom druhu pravidel řízení života kolektivu lidí.
A jako není možné během zlomku času změnit myšlení lidí, tak není ani možné během zlomku času změnit obsah právních norem.
Stejně jako změny v myšlení člověka se prosazují pomalu, stejně tak se pomalu prosazují i změny v právu.
Důkazem změn jsou i základní lidská práva, která byla do právních řádů promítnuta relativně nedávno. Došlo sice k jejich uzákonění, ale jen v rovině práv. To, že každé právo je spojeno i s povinností vykonávat ho určitým způsobem a odpovědností za výkon práva daným způsobem, to se zatím do této teorie nedostalo i přes to, že v starších oblastech práva je uvedené spojení naprostou samozřejmostí.
Zakotvit spojení práva, povinnosti a odpovědnosti i do základních práv však není vázáno jen na změnu myšlení „obyčejných" lidí. Daleko více je nutné zaměřit se na změnu myšlení právníků. Ti i když o základních lidských právech mluví a odvolávají se na ně, jako např. v návrhu nového obč. zákoníku, kde je v ust. § 2 odst. 1) řečeno, že „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod ...", přesto v konkrétních ustanovení zákona (OZ) Listinu základních práv vůbec nerespektují. Ba co víc. Formulují ustanovení tak, že jsou v přímém rozporu s Listinou. Viz. série článků pod názvem „Co vy na to, pane profesore?". A jiné to není ani v jiných právních oborech.
Z tohoto pohledu je pak možné konstatovat, že Listopad 89 u nás sice přinesl změny k lepšímu, ale ani zdaleka nešlo o změny, které bychom mohli označit za nástup demokracie v nejširším smyslu toho slova.
K dosažení tohoto cíle je před lidstvem ještě hodně dlouhá cesta.
Takže odpověď na otázku položenou v nadpise zní. V oblasti práva lze mluvit jen o nutném ústupku.
