Zdánlivě jednoduchá otázka. Já se však neptám ani na jména lidí, ani na názvy příslušných institucí. Neptám se dokonce ani na to, který podnikatel si v danou chvíli prosadil svoje. Mne zajímá něco jiného.
Jedním z nešvarů, které mají svůj podíl na současném stavu naší společnosti je to, že si lidé pro svoje stejné jednání našli různá označení.
Tak se zcela běžně stává, že když někdo něco dělá, není to totéž, jako když to samé dělá člověk jiný.
Stejně to platí i v případě přiznávání určitých výhod.
Vezměme si takový požadavek pro tvůrce našich zákonů, v němž budeme prosazovat, aby se stejné lidské jednání nazývalo v jednotlivých právních normách vždy stejně.
K čemu bychom mohli v tomto případě dospět?
Dospěli bychom například k této úvaze.
Lidská společnost se skládá z lidí s různou úrovní vědomostí a schopností. Daný stav je dán jednak věkem a jednak řekněme zdravotním stavem.
Pokud jde o věk, pak přichází v úvahu především mladý věk – tedy děti a dorost do věku 18 let. V tomto případě vycházíme z předpokladu, že mladí lidé nemají dostatek vědomostí a zkušeností pro to, aby byli schopni zcela posoudit následky a tedy i právní následky svého jednání. I když můžeme diskutovat o tom, zda jsou v dnešní době schopni alespoň částečně posoudit následky svého jednání až od patnácti let, nebo dříve, přesto nemůžeme popřít fakt, že z hlediska trestního práva jsou tito lidé (i děti jsou lidé) postaveni zcela mimo dopad trestního zákona.
Jde o to, že u této části naší společnosti existuje takový právní stav, že se normy trestního práva na děti do 15 let nevztahují. Nelze je podle tohoto zákona trestat.
Obdobně jsou na tom i lidé, kteří přesáhli uvedenou věkovou hranici, ale pro objektivně nízkou úroveň svých duševních schopností nemohou posoudit všechny důsledky svého jednání. I těmto lidem přiznáváme právo na to, aby se na ně trestní zákon nevztahoval.
Druhou otázkou pak je schopnost uvedených skupin lidí vědomě jednat. Tedy jednat tak, aby jejich jednání neslo znaky úmyslného a vědomého jednání.
V tomto případě je z hlediska práva situace poněkud jiná. Zde i dětem mladším 15 let přiznáváme schopnost jednat způsobem, který může zavazovat. Obdobně je to pak i u fyzicky dospělých lidí, kteří nemají dostatečnou duševní vyspělost.
V těchto případech mluvíme o právní způsobilosti člověka. V případě, kdy předpokládáme, že si následky svého jednání neuvědomují vůbec, pak jim právo nepřiznává vůbec žádnou schopnost právně relevantního jednání. V tomto případě mluvíme o tom, že dané osoby nemají právní způsobilost vůbec.
Je-li však duševní úroveň určitých lidí natolik vyspělá, že jsou schopni alespoň částečně posoudit právní následky svého jednání, pak pro oblast, v níž tyto následky schopni posoudit nejsou, používáme termín „omezená způsobilost k právním úkonům.“
Výše uvedené můžeme tedy shrnout tak, že lidé, kteří nejsou schopni posoudit zcela následky svého jednání, jsou právně nezpůsobilí a lidé, kteří nejsou schopni posoudit následky svého jednání jen v určité oblasti, mají omezenou způsobilost k právním úkonům.
Jinak řešeno. Nezpůsobilost k právním úkonům nebo omezená způsobilost k právním úkonům projevující se v tom, že se na osoby takto právně omezené nevztahuje trestní zákon, je zapříčiněna tím, že uvedené osoby nejsou schopny posoudit společenskou nebezpečnost svého jednání.
To na straně jedné.
Na straně druhé máme tzv. ústavní činitele, kteří jsou vybaveni tzv. „imunitou ústavních činitelů“.
Co se za imunitou ústavních činitelů skrývá?
Skrývá se za ní právo na to, aby lidé v uvedených funkcích, nebyli za svoje jednání stíháni podle trestního práva.
Imunita ústavních činitelů je přiznána zákonem a zákonem je též stanoveno, že se ústavní činitelé nemohou této imunity vzdát.
A máme zde problém.
Existují u nás lidé, kterým náš právní řád přiznává právo na to, aby se na ně trestní zákon nevztahoval s odůvodněním, že nejsou schopni posoudit společenskou nebezpečnost svého jednání.
Vedle toho existují u nás lidé, kterým náš právní řád přiznává stejné právo, ale v tomto případě jde o dospělé a duševně minimálně průměrně vyspělé lidi.
Stejně tak u nás existují lidé, kteří v důsledku své nedostatečné duševní výbavy mají omezenou způsobilost k právním úkonům.
A stejně tak u nás existují lidé, kteří mají rovněž tak omezenou způsobilost k právním úkonům – nemohou učinit právní úkon, jímž by se vzdali svojí imunity ústavního činitele – a přesto řídí náš stát.
Pokud bychom pro stejné lidské jednání používali stejné termíny, neměli bychom i o našich ústavních činitelích tvrdit, že nejsou schopni posoudit společenskou nebezpečnost svého jednání a proto mají omezenou způsobilost k právním úkonům?
Nebo je imunita ústavních činitelů odůvodněna potřebou zajistit optimální podmínky pro demokratické fungování naší společnosti?
Pak je ale otázka.
K základním demokratickým principům této společnosti patří základní lidská práva. A v nich je mimo jiné stanoveno i to, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.
Jak tedy odpovídá základním principům demokracie fakt, že někteří dospělí a duševně normálně vyspělí lidé mají právo na to, aby se na ně trestní zákon nevztahoval, zatímco jiní takové právo nemají?
Nejde spíše o pozůstatek totality a tedy zneužití moci rozhodovat k tomu, aby si sami přiznali výhody, které nemají v demokratické společnosti vůbec žádné opodstatnění? Nejde prostě jen o důkaz toho, že uvedení lidé mohou o svých výhodách prostě jen rozhodnout a nikdo jim do toho nebude kecat?
