Co Vy na to, pane profesore? Jak na korupci II.

Pokračování. V minulém blogu jsem se zamýšlel nad možností postihu nehospodárného nakládání se státními prostředky podle ust. § 255 tr.z. Nemohu však zůstat jen u této možnosti postihu nekvalitní práce státních úředníků.

Existují i jiná ustanovení trestního zákona, pomocí kterých by bylo možné bojovat nejen proti korupci, ale současně též za snižování nákladů na výkon jednotlivých složek státní moci, tedy i za snižování schodku státního rozpočtu a v konečné fázi i za větší spokojenost nás občanů se životem v tomto státě.

Státní úředníci, a je jedno jakou funkci zastávají, v případě, že rozhodují o podmínkách našeho života, vydávají závazná rozhodnutí, jejichž cílem je nějakým způsobem upravit konkrétní poměry života dotčených občanů.

Naprostá většina z nás měla možnost setkat se s tím, že určití lidé rozhodovali o našich právech a povinnostech a to jako státní úředníci.

Mohu se domnívat, že hodně z nás bylo s takovým rozhodováním zcela nespokojeno a to nejen z hlediska času, kdy bylo rozhodnuto, ale i z hlediska obsahu příslušného rozhodnutí. V tomto případě mám na mysli zákonnost takového postupu.

Na boji proti nezákonnosti při zajišťování jednotlivých složek státní moci stojí a nutno říci, že docela úspěšně, i řada televizních pořadů.

Přístup k zákonnosti je v takových případech pochybný.

Tak jako většina z nás, měl jsem možnost seznámit se s prací úředníků státní správy. To není nic neobvyklého. Jenže v mém případě šlo o to, že jsem se cítil být jejich činností přímo poškozen.

Chápu sice, že ani tento fakt nepředstavuje v naší společnosti žádnou výjimku, přesto se o tom rozepisuji.

Nešlo o nic mimořádného. Orgán státní správy vydal v prvém stupni rozhodnutí, které jsem napadl odvoláním. Argumentoval jsem, že státní orgán v prvním stupni nedodržel zákon. Odvolací orgán v prvém případě rozhodnutí zrušil a nařídil projednání věci znova.

Ani v druhém případě však státní orgán nedokázal vyvrátit moji argumentaci směřující k tomu, že při projednávání případu porušil zákon.

Opětovné odvolání však bylo zamítnuto.

Mezitím jsem se obrátil na policii s tím, že při výkonu státní správy došlo k porušení zákona, v jehož důsledku bylo vydáno rozhodnutí, které odporuje zákonu. Tvrdím, že státní úředník jednal způsobem, který je popsán v ust. § 158 trestního zákona slovy: „Veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch - a) vykoná svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. …“ .

Tvrdím tedy, že každé rozhodnutí, které je vydáno v rozporu se zákonem, někoho poškozuje nebo někoho zvýhodňuje, protože jediný stav, který k takovým situacím nevede je stav odpovídající zákonu.

Policie můj podnět odmítla s použitím argumentů státního orgánu. O mojí argumentaci se vůbec nezmínila, takže jsem měl dojem, že mi odpověděl mým podáním napadený státní orgán.

Stejně jsem dopadl i v případě, kdy jsem se obrátil na Inspekci. Ta navíc můj podnět zaslala na státní zastupitelství.

Pan státní zástupce mi odpověděl cit.: „K odstraňování vad správního řízení a rozhodování jsou primárně určeny opravné prostředky dle správního řádu, popř. dalších souvisejících správních předpisů (které jste mimochodem plně využil), nikoli však trestní řízení. Toto je jako „ultima ratio“ určeno k řešení jednání, která jednak naplňují znaky některé ze skutkových podstat trestných činů a jednak vykazují společenskou nebezpečnost, a to stupně vyššího než nepatrného. O takové jednání se však v předmětné věci nejedná. Rozsah skutečností, kterými správní orgán své jednání podloží, záleží na jeho uvážení v rámci zásad dokazování ve správním řízení. Z chybného vyhodnocení úplnosti podkladů pro rozhodnutí, jež konstatoval ve věci odvolací orgán, nelze dovodit úmysl jeho autorů způsobit podateli či jinému škodu. … Postup, kterého se domáháte, by – dovedeno ad absurdum - vedl k trestnímu stíhání „jakékoli osoby“, jejíž rozhodnutí by bylo, ať již v rámci správního, trestního či soudního řízení, úspěšně napadeno opravným prostředkem. Navíc trestněprávně relevantní záměr, tedy subjektivní stránka jednání odpovědných osob naplňující skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, kterou ve svém podání presumujete, zde ve skutečnosti zcela chybí.“ Konec citátu.

Na to jsem mu zaslal dopis s následujícím textem.

„Orgán státní správy vykonal řízení, při němž nerespektoval základní procesní předpis, tedy správní řád. Na tuto skutečnost byl mnou před vydáním rozhodnutí několikrát upozorněn., Ani na jedno upozornění nebral ohled a vydal rozhodnutí, kterými chtěl potrestat celkem 5 lidí za jednání, které není v rozporu se zákonem.

1. V tomto případě orgán státní správy nevykonal svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu s úmyslem způsobit jinému škodu? Skutečnost, že byl několikrát upozorněn na nezákonnost svého jednání není důkazem toho, že chtěl vydat rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem a tím někoho poškodit? U občana platí za prokázaný úmysl pouhý fakt, že jednal způsobem uvedeným v trestním zákoně a fakt, že při tom nebyl nepříčetný.

2. Skutečnost, že správní orgán odstranil protiprávní stav vzniklý v důsledku nezákonného jednání člověka na jiném stupni státní správy je v tomto případě natolik specifický, že kromě odstranění protiprávního stavu vzniklého nezákonným rozhodnutím, dochází i k odstranění společenské nebezpečnosti jednání lidí, kteří jednali způsobem popsaným v trestním zákoně?

3. Je možné Vaše vyjádření chápat tak, že správní orgán se výkonu pravomoci způsobem odporujícím zákonu dopustit nemůže, protože

a) když postižený občan nevyužije opravného prostředku, pak společenskou nebezpečnost protizákonného jednání smaže skutečnost, že nezákonné rozhodnutí nabude na základě presumpce správnosti rozhodnutí vydaných orgánem státní správy platnosti a nemůže tedy jít o nezákonné rozhodnutí, jehož vydání předcházel výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu.

b) když občan využije opravného prostředku a nadřízený orgán nezákonné rozhodnutí zruší, pak prvoinstanční orgán opět nevykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, protože zrušením jeho rozhodnutí byla zrušena i společenská nebezpečnost jeho jednání, které předcházelo vydání nezákonného rozhodnutí.

c) když občan využije opravného prostředku a nadřízený správní orgán opět v rozporu se zákonem nezákonné rozhodnutí potvrdí, pak ani v tomto případě nejde o výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu, protože i nadřízený orgán tvrdil, že rozhodnutí je správné a proto nelze o jeho nezákonnosti dále pochybovat. Tím není možné pohybovat ani o zákonnosti postupu obou orgánů.

4. Je špatná moje domněnka, že je rozdíl mezi nerespektováním zákonů ať již procesně právních nebo hmotně právních nebo obojích, na které byl navíc státní orgán několikrát upozorněn a nesprávným zhodnocením jednotlivých důkazů nebo nepřesným výkladem zákona?

5. Je špatné moje přesvědčení o tom, že opravné prostředky slouží k odstranění protiprávného stavu vzniklého nesprávným rozhodnutím, ale neslouží k odstranění společenské nebezpečnosti jednání člověka?

6. Vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti jednání není dán ani v tom případě, že v jednom ze svých nezákonně vydaných rozhodnutí chtěl správní orgán způsobit Škodu ve výši 20 000,00 Kč, ve druhém ve výši 10 000,00 Kč a nejméně v dalších dvou ve výši přesahující 5 000,00 Kč?

Že jsem v jednání se správním orgánem neuváděl žádné skutečnost vztahující se k podstatě věci? Nebylo potřeba říkat nic, co by vysvětlovalo moje chování, protože správní orgán nerespektoval správní řád a již jen z toho důvodu musel vydat nezákonné rozhodnutí. A on nejen, že vydal nezákonné rozhodnutí, on navíc tímto rozhodnutím chtěl potrestat jednání, které není v rozporu se zákonem.

Máme zde tedy tři druhy porušení zákona.

1. Jednání v rozporu se správním řádem.

2. Naprosto ničím nepodložené odvození porušení jiného ustanovení zákona, než jaké konstatovala kontrola.

3. Rozhodnutí, jímž chtěl správní orgán potrestat jednání, které není v rozporu se zákonem.

Domnívám se, že pokud pracovníci Úřadu práce … nevykonali v tomto případě svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu v úmyslu způsobit jinému škodu, pak je zcela zbytečné ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které říká, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, protože si každý státní úředník může dělat co chce a jak chce bez nebezpečí postihu, protože vždy jedná v souladu se zákonem. Zákon v tomto případě není norma, která je schválená Parlamentem, podepsaná presidentem a uveřejněná ve Sbírce zákonů. Zákonem v tomto případě je nikde předem nezveřejněná okamžitá vůle právě jednajícího státního úředníka.“

Odpovědí na tento dopis bylo konstatování, že odpověď jsem dostal v předchozím dopise.

Podle mne mi pan státní zástupce neodpověděl ani na jednu z výše položených otázek. Odpoví mi tedy někdo jiný?

A než začnete odpovídat ve stylu pana státního zástupce, tedy že státní orgán se při vydávání rozhodnutí nemůže trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele vůbec dopustit protože……, tak si nejdříve opět odpovězte na otázku. Je v souladu s ust. čl. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy s právem na rovnost v důstojnosti a právech fakt, že některý člověk má právo na to, aby za svoje jednání popsané v trestním zákoně jako celospolečensky nebezpečné trestně právně stíhán nebyl a jiný člověk takové právo nemá?

I státní úředník je přeci, stejně jako my nestátní úředníci, také jen člověkem a když má on právo na to, aby nebyl za svoje jednání popsané v trestním zákoně trestán, měli bychom mít stejné právo i my.

Jenže. To by byl mazec. Takže by měl platit opak. Tedy to, že i státní úředníci musí být, stejně jako my „nestátní úředníci“ trestáni vždy, když vydají rozhodnutí v rozporu se zákonem.

Konec konců. Jsou z našich daní placeni za to, aby realizovali státní politiku vyjádřenou v zákonech a nikoliv za to, aby pod pláštíkem výkonu státní moci realizovali svoje představy a přání.

Nebo se mýlím?