Rok 1066 bývá obvykle spojen s bitvou u Hastingsu, kde Vilém Bastard porazil svého protivníka Harolda a posléze dostal pod normanskou vládu celou Anglii. Nicméně roku 1066 se stala ještě jiná událost; první muslimský pogrom na židovské obyvatelstvo v Hispánii.
Slavný pevnostní a palácový komplex Alhambra, jehož stavba započala právě v období vlády emíra Badise ben Habuse.
Španělsko pod vládou islámu bývá považováno za období tolerance a kulturního rozkvětu. Málo se však mluví o tom, že toto tzv. „Zlaté období“ začínalo mít závažné trhliny již na konci 10. století.
Po smrti Al-Hakama II. roku 976 se Córdobský kalifát dostal do vnitřních problémů a začal se rozpadat. Definitivně skončil o necelých sto let později, kdy ho místní aristokracie a místodržící roztrhali na celou řadu malých království (Taifas). Náboženská tolerance, kterou se córdobští vládci proslavili, byla na ústupu a ekonomická situace se zhoršovala; úplný konec jakékoli tolerance k židům nebo křesťanům přinesly příchody dvou marockých náboženských sekt, Almorávidů a Almohadů; z obou vzešly vládnoucí dynastie.
Ještě předtím se však objevila událost předznamenávající budoucí vývoj. V Granadě, posléze posledním útočišti islámu na poloostrově, se 30. prosince roku 1066 shromáždil rozčilený dav. Ve městě v tu dobu fakticky vládl vezír židovského původu i vyznání, Josef ibn Nagrela.
Josef, třicetiletý rabín, zdědil úřad vezíra po svém slavném otci Samuelovi na dvoře granadského emíra Badise ben Habuse. Podobně jako jeho otec byl známým mecenášem umělců, především básníků (jeho otec byl sám uznávaným básníkem), a v úřadu byl teprve krátce. Nicméně nově roznícený náboženský zápal a otevřeně antisemitské nálady ho stály nejen úřad. Mezi lidem se rozneslo, že Josef se snažil jejich emíra ovládat a navíc se vysmíval islámu. Dokonce i místní básníci vyzývali k pomstě a krveprolití.
Když dav onoho dne vtrhl do paláce, Josefa zavraždil a jeho mrtvé tělo nesl procesím vystavené na kříži. Manželka a syn dokázali uniknout, ale takové štěstí neměla většina židovského obyvatelstva v Granadě. Podle kronikářů jich bylo během masakru zavražděno na čtyři tisíce; celá židovská obec včetně žen a dětí.
Incident ukazuje, že klišé o toleranci islámu ve Španělsku zdaleka neplatilo vždy. Zvláště od 11. století docházelo v dříve kultivované společnosti k úpadku i prudkému náboženskému fanatismu. Stejně tak neplatí, že by křesťanští vládci na Iberském poloostrově byli ve středověku krvelačnými antisemity; po celá staletí prosperovaly židovské komunity v Kastilii nebo Portugalsku.
Mýtus, za kterým stojí především mnohem pozdější aktivity španělské inkvizice, však přežívá dál.
Podpořte mě a staňte se fanoušky na facebooku! Prakticky každý den s vámi sdílím zajímavé věci o středověku, literatuře nebo cestování. Navštivte také autorské stránky a podívejte se na moji tvorbu, např. historické detektivky Despota a Ordál.
