Když Turci šířili v Evropě mír

Recenze nejdražšího tureckého filmu v historii,Fetih 1453, z roku 2012. Jak se turečtí filmaři zhostili období dobytí Konstantinopole? A proč film odhaluje tureckou společnost a politiku jinak, než by si asi sám přál?

Jako člověka zabývajícího se středověkou historií a navíc s dlouholetým vztahem k historii byzantské mě zaujala informace o tom, že byl minulý roku natočen film zabývající se obléhání Konstantinopole. Ostatně se divím, že mi několik měsíců unikal. Po jeho shlédnutí musím upřímně říct, že jsem o tolik nepřišel. Nebo možná...

Fetih 1453 je v každém případě dobrým nahlédnutím do myšlení současného Turecka, a to na mnoha úrovních. Nemá pravděpodobně cenu se rozčilovat nad jedním historickým kiksem vedle druhého, filmy tohoto žánru jsou jich plné. V tomto případě však více než historické kiksy zamrazí nad goebbelsovským překroucením dějin. Zatímco autorskou licenci ve stylu filmu Trója, kde nechává scénárista drze zemřít Agamemnóna Achillovou rukou, mohu akceptovat, Fetih 1453 svým přístupem připomíná spíše Vávrovu Husitskou trilogii. Každý tvůrce má bezpochyby právo vybrat si své hrdiny a padouchy, nicméně způsob, jakým to dělá tento turecký film, je nezakrytě propagandistický.

Turecký sultán Mehmed II. jistě nebyl černobílá postava a nikdo nemůže popírat jeho vojenské schopnosti. V tomto filmu se ovšem jeho role změnila z Dobyvatele (ne nadarmo dostal toto přízvisko) v tvůrce světového míru. Jeho motivace pro dobytí Konstantinopole je nejasná, neboť obvykle mluví o potřebě lásky, bratrství a skvělých náboženských vztahů. Na druhé straně ovšem stojí, že dobytí tohoto města je prorokováno samotným Mohamedem; že by snad naplnění dávné sudby? Zvláštní samozřejmě je, že by Arab Mohamed prorokoval takový výsledek zrovna Turkům.

Příkladů bych mohl uvést mnoho, ale vrcholem propagandy, při které tuhne Evropanovi úsměv na rtech, je závěrečná scéna, kdy sultán Mehmed vstupuje do dobyté Konstantinopole. Nejenže shromážděným obyvatelům ani neublíží, ale slíbí jim náboženskou toleranci a v karikatuře hollywoodského happy endingu políbí na tvář blonďatou holčičku. Kamera se vznáší směrem ke slunci, Konstantinopol se konečně stala Istanbulem a zavládla spravedlnost.

Když pomineme překrucování dějin, máme tu před sebou mizernou filmařskou práci. Režisér Faruk Aksoy natočil nejdražší turecký film v dějinách, přesto svým vzhledem stále připomíná telenovelu z harému (navíc bez sexu). Vizuální stránku filmu kazí nesmyslné kostýmy obou stran splácané z několika historických period a jakési turecké verze fantasy. Ještě horší je gigantické využití zastaralých digitálních technologií. Záběry Konstantinopole jsou jako vystřižené z  produkce nechvalně proslulého studia Asylum vyrábějícího napodobeniny velkofilmů a i hrady ve Hře o trůny vedle nich vypadají skoro reálně.

O mnoho lépe nevycházejí bitvy. I je poznamenalo využití špatného CGI a nulová invence; přál bych si pamatovat jediný památný moment, jenže místo toho přišla jen koncentrovaná nuda. Režisér se zjevně inspiroval v Pánu Prstenů a snaží se dobytím Konstantinopole zoufale napodobit obléhání Minas Tirith; přesto deset let starý Návrat krále vypadá proti jeho pokusu jako mladší bratr nebo dokonce otec.

Pánem prstenů se inspiroval snad ještě více autor soundtracku. Ten se „inspiroval“ většinou jeho motivů, uslyšíte však i Piráty z Karibiku a dokonce Letopisy Narnie, což mi nepřijde zrovna jako příklad hodný následování. I když v Turecku to byl možná hit. Hudba je dostatečně epická a bombastická i na místech, kde to působí směšně (například při žádostivých pohledech dvojice vedlejších hrdinů, z nichž vzejde památné vyvrcholení – celý polibek!). A přes neustálé zdůrazňování všeho tureckého v ní nezazní snad jediný orientální prvek.

Pokud nemůže historický film zaujmout efekty, měl by se soustředit na propracovaný příběhem a živé postavy. Ani jednoho jsem se ve Fetih 1453 nedočkal. Příběh je lineární, až to bolí, s nutnými vsuvkami vypravěče a okořenil ho jen zcela trýznivý romantický trojúhelník, v němž oba nápadníci vypadají jako dvojčata a jsou tedy k nerozeznání. Postavy jsou ještě horší. Obvykle filozofují o míru a lásce, případně o islámu a nutnosti dobýt Konstantinopol. Zlovolné postavy křesťanů v čele s komicko-démonickým byzantským císařem se mnohdy v divokém střihu jen mihnou, aby se odporně uchechtly, konzumovaly alkohol, případně poplácaly po zadnicích (smilníci!) odvážně oděné ženštiny. V jedné scéně se dokonce dozvíme, že v Byzanci vynalezli bikiny – a to prosím bez ramínek. Snad nám to bylo zatajeno, protože je mohl spatřit jen sám císař tulící se s k nim ve vířivce. Přesto jsou scény s negativními postavami mnohem zábavnější než s těmi pozitivními; odporné úsměvy a vskutku zlotřilé promluvy o zničení celého Turecka jsou oproti sultánovi píšícímu milostné verše své jediné (haha) manželce osvěžující. Zvlášť vzhledem ke stopáži 160 minut, při níž bych příchod spoře oděné Byzantinky uvítal (některé sice nebyly v bikinách, zato se však mohly pyšnit minisukněmi a proklatě ostrými podpatky).

Celkově je pro západního diváka nejdražší turecký film legrační změtí překroucené historie, špatného digitálního vzhledu a ještě horších charakterů, kterých je navíc nepřeberné množství a navzájem se pletou (během sledování filmu jsem si byl jistý, že jej ovládla jediná herecká rodina, případně že se počítačem namnožovali nejen vojáci, ale i hlavní postavy). Při bližším pohledu však můžeme spatřit obraz Turecka o sobě samém: O světem nepochopené velkolepé kultuře, jež se pouze snažila ostatní civilizovat (rozuměj ovládnout) a Evropa to ne a ne akceptovat. Vidíme sílící politickou roli islámu v dříve sekulární zemi; vždyť promluvy o Alláhovi a dokonce na několika místech sebevražedná smrt v jeho jménu jsou všudypřítomné. Vidíme rostoucí turecké sebevědomí, jež neodradí ani zděšení sousedů – v Řecku film vyvolal pochopitelnou vlnu nevole.

Projekty jako Fetih 1453 nebo Velkolepé století vysílané televizí Barrandov (jaké překvapení, že ta samá televize má v programu podobně laděných Třicet případů majora Zemana) ilustrují povážlivě slábnoucí tureckou demokracii a její křehkost před nastupující vlnou náboženské obnovy a tureckého nacionalismu. V historii a současnosti můžeme pozorovat, že filmy tohoto ražení nevznikají ve zdravých státech; příkladem mohou být jak zmíněné Vávrovy velkofilmy, tak i nedávná ruská nebo kazašská produkce národních eposů. Přes hollywoodský „look“ jsou některé filmy stále nepokrytě invazivním produktem nebezpečných ideologií a projekcí dosud nenaplněných nacionalistických tužeb.

Zajímá vás historie, literatura nebo cestování? Chcete podpořit mladého autora v další tvorbě? Staňte se fanoušky na mé oficiální facebookové stránce. Podívejte se také na autorský web, kde najdete informace (nejen) o mých historických románech.