Mělo to být o Glumovi a jeho kapsišce. Ale tolik moudrých již soud proneslo. Takže raději zvířím zdejší emočně a ideově vypjaté debaty na téma vztahu k menšinám. A to pravdivým příběhem. Ovšem poučení z něj je jen pro otrlé.
Všimněte si dobře kocouřího pohledu. Tento lehce nepříčetný výraz v očích mívají všichni otroci vlastního genomu.
V naší ulici žije několik desítek koček. Míchají se tu tři rasy – čisťounce bílá, uhlově černá a podle zákonů genetiky nejrozšířenější – žalovská černobílá. Napsal jsem koček, ale genederově korektně jsem měl napsat kočkounů. Nebo kočkocourů?
Kočkouni mají v naší ulici klid. Nikdo nemusí před autem běžet s praporkem a volat: „Zvířata, utečte!“ Auta se tu výmoly plíží pomaleji než chodci a kočky to dobře ví. Chovají se zpupněji, než chovanci na přechodu – běžně se zastavují uprostřed silnice v živé debatě. Pak nezbývá, než vylézt z auta, kočky opatrně odnést na kraj a omluvit se jim. Když jich je víc než dvě, což se stává, bývá to sisyfovská práce. Jednoho kočkouna odnesete, a mezitím se ke skupině debatujících přidá jiný.
Jediné, co na kočky platí, jsou zdejší psi. U nás na vsi totiž nežijí zhýčkaní městští hafíci, kteří se zaleknou nahrbené kočky. Místní rasa kříženců jezevčíků s dobrmany ctí přírodní tradice a běda dostihlé kočce! Najdou se však výjimky. Třeba Abar.
Zrovna včera pozdě večer jsme na procházce narazili na jeden dobře živený exemplář sněhobílé. Abar náskok padesáti metrů zlikvidoval okamžitě. Chudinka kočička se pokusila přeskočit plot, ale neměla k tomu sílu. Abar zdvořile čekal půl metru od číči a vyzývavě na ni poňafával. Míca funěla jako hroch a pak se zvolna znovu rozběhla. Pes ji obloukem předběhl, posadil se před ní a znovu ji hecoval.
Asi by ji honil sem a tam, dokud by nezhubla. Naštěstí se objevil Kocour, který nás na procházkách doprovází po vlastních trasách. Na Mícu mňouknul a ukázal jí díru v plotě. Míca za ním prolezla do zahrady a za plotem na Abara vítězně syčela. Svorně s naším Kocourem.
Druhová solidarita je nad jakékoliv sociální a ekonomické vazby. Můžeme Kocourka krmit, tahat mu klíšťata, stlát mu pelíšek, hrát si s ním od rána do večera. Pak promluví geny a je po přátelství. Jako u lidí.
Na závěr trochu pozitivněji – v pátek si budete moci přečíst nebo poslechnout rozhlasovou verzi druhé kapitoly pohádky na pokračování pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Tam se ukáže, že třeba pro psa jsou vztahy daleko důležitější než nějaká rasa. Jako pro některé lidi.
