Stejně jako zná málo lidí staré perské náboženství, zoroastrismus, málo z nich zná i specifický způsob pohřbů jejich fascinující starodávnou komunitou: na vrchol věží. Rozhodl jsem se ho tedy představit blíž.
Pohřební mohyly zoroastriánů, o kterých bude řeč, se běžně nazývají jako „věže mlčení“. Tento název zřejmě pochází od britského koloniálního překladatele z 19. století, který se poprvé setkal se zoroastriánskou komunitou v Indii. Přestože název neodpovídá významem perskému ekvivalentu, je víc než výstižný.
Stručná historie
Tento způsob pohřbívání poprvé zaznamenal už Hérodotos ve svých Dějinách a od té doby pro něj existuje celá řada důkazů. Ve staré Persii se jím prý měli zabývat mágové; ti mágové, kteří za hranicemi vzbuzovali směs strachu a obdivu ke svým schopnostem (tzv. Tři králové byli podle jedné verze právě perskými mágy). Po arabské invazi a ovládnutí Persie muslimskými nájezdníky si tento zvyk uchovaly pouze roztroušené komunity starého náboženství, které se muslimové dlouhodobě pokoušeli – a pokoušejí – asimilovat.
Starodávná věž mlčení u íránského města Jazd
Nátlak pomocí neúnosných daní a občasných pogromů přiměl v 9. století podle legendy po „Dvou stoletích mlčení“ část perských zoroastriánů, aby utekli do Indie, kde jejich náboženství nepotlačovali. Tito tzv. Pársové sebou přinesli kromě víry i tradici pohřbů ve věžích mlčení. Zatímco v dnešním Íránu tento způsob pohřbu definitivně zakázali v 70. letech, mj. po neustávajících útocích místních muslimů,, v Indii ho Pársové praktikují dodnes. Ale jak vlastně probíhá? A proč se k němu přistupuje?
Rituál
Základem rituálu je víra zoroastriánů ve tři nejsvětější živly: vzduch, oheň a zemi. Peršané se domnívali, že po smrti vstupuje do těla zlý démon Nasu a znečišťuje svou přítomností lidské ostatky. Ty jsou proto jedovaté a nesmějí být pohřbeny do hlíny ani spáleny, neboť v prvním případě by otrávily zemi, ve druhém pak samotný oheň. Proto vznikla věž mlčení.
Uvnitř věže mlčení
Jedná se o kruhovou stavbu postavenou nejčastěji na pahorku vzdáleném daleko od lidských obydlí a zdrojů pitné vody. Na střechu takového objektu přináší vybraní členové komunity těla vysvlečená donaha, aby je položili do jednoho ze tří kruhů – vnější patří mužům, prostřední ženám a vnitřní dětem. Těla mrtvých zůstanou vystavena divoké zvěři, nejčastěji supům; pro zoroastriány je to poslední akt dobročinnosti, kdy doslova rozdají sami sebe ostatním. Když uložené tělo zbaví masa zvířata a slunce kosti vysuší doběla, členové komunity je přenesou do kruhové „studny“ uprostřed, tzv. kostnice, postavené z pískovcového kamene. Zde se dokonale rozpadnou, zbyde pouze prach. V případě některých mocných vládců dávné Persie bývaly kosti místo toho přenášeny v drahých schránách do velkolepých hrobů, ale po příchodu muslimů mají už dlouhá staletí své místo všichni bez rozdílu postavení uprostřed věže.
Nahoře: Hrobka nejstarších perských králů
Níže: Nádherně zdobená schrána k ukládání královských ostatků
Současnost
Jak již bylo řečeno výše, poslední fungující věže mlčení dnes můžeme najít pouze v Indii na Malabarském vršku u Bombaje, v centru párské komunity. V Íránu zoroastriáni museli přejít na kremaci nebo dokonce pohřbívají do země, i když stále žijí někteří z těch, jež v 70. letech nesli poslední tělo na vrchol věže.
Také indické věže bývaly umístěny daleko od lidských osídlení. Ale s rapidním růstem počtu obyvatel se lidská sídla stále více rozšiřovala a věže budily směs pohoršení a fascinace; ať už u britských kolonialistů nebo hinduistů a muslimů. Pársové kolem nich proto začali stavět rozsáhlé zahrady. Kvůli ubývající populaci supů dokonce přišli s vlastním chovem ptáků-mrchožroutů a k rychlejšímu zbavení těla masa vymysleli také metodu pomocí solárních panelů. Věže mlčení tedy plní svůj účel dál.
Vstup do zahrady obklopující bombajskou věž
Avšak komunita Pársů se každým rokem zmenšuje kvůli nízké porodnosti a jejich specifičnost se vytrácí. Mnozí i zde volají po konci tradice a přechodu na „normálnější“ způsob. Původní rituálně-hygienické důvody ostatně zmizely. Persie se rozkládala na dlouhých pásech nehostinného území a hřbitovy mohly zabírat cennou půdu využitelnou k hospodářství. Na takových místech jsou navíc vodní zdroje obzvláště zranitelné, mrtvá těla je skutečně mohla kontaminovat, i kdyby ne vinou zlovolného démona. Tento způsob pohřbívání mohl obojímu zabránit.
Je jen malá naděje, že věže mlčení vydrží sloužit jako místo posledního odpočinku i do konce tohoto století. Vytratí se jako další kousek ztrácející se rozmanitosti různých kultur. A zůstane pouze turistická atrakce.
P.S.: Příště se budu zabývat neméně zajímavými a trochu podobnými „nebeskými pohřby“ Tibeťanů. Jejich osud bude ostatně podobný: zapomnění.
Pokud vás zajímá historie, cestování a literatura, staňte se fanoušky na mé oficiální facebookové stránce. Navštivte také autorský web.
VAROVÁNÍ: Následující fotografie z interiéru věže níže jsou velmi naturalistické a mohou způsobit nevolnost
