Pes i Kocour odmalička cestují, kam je zapotřebí. Abar rád. Kocour s výhradami. Na rozdíl od psa, který má pro sebe celý kombi-kufr, kde může sedět a dívat se z okna nebo spát, teple zabalen ve svetříku pánečka, který opatrně stáhne ze zadního sedadla, Kocour je omezen na přepravku. Sice prostornou, ale na kratší cesty bez možnosti výhledu. Na delší cesty je přepravka umístěna tak, že z ní vidí, ale o toaletních pauzách je vypouštěn jen pes, což Kocoura přivádí k zuřivosti. Jako každého anarchistu omezeného v osobních právech.
Pokud se borderka tváří takhle, nepřibližujte se. Ani v uniformě.
Velmi často zvířata komentují vzniklé dopravní situace shodně. Například když někdo předbíhá kolonu, oba svorně vrčí. Také považují většinu dopravních značek za zbytečnou, což je zajímavý zvířecí postřeh. Podle Kocoura je regulace zbytečná, protože se jí stejně blbci, pro které byla zřízena, neřídí. I pes ji považuje za nadbytečnou. Každý má přece zákon ve svém srdci. Tam, kde je obzvlášť přeznačkováno, se obzvlášť na značky kašle. Třeba v Řecku. Plná čára je prakticky všude. A úplně všude se předjíždí. Nebo Dejvice po rekonstrukci. Zúžení nájezdu na Kulaťák a náhle končící pruhy pro cyklisty. Doprava se sice prakticky zastaví, ale i tak pár cyklistů vezme přitom za své.
Mírné porušení pravidel silničního provozu pes toleruje, pokud je v zájmu plynulosti jízdy. Městská policie nikoliv. Pro ni je to obživa. Naštěstí má Kocour na strážníky zvláštní instinkt a vždy včas mrukne. Nebo si pamatuje, kde jsem posledně nadával, že nesmyslně měří. Protože měří stále na stejných místech, dává to smysl. Pes mlčí, respektuje autoritu. Ale nedávno se taky neudržel.
Byl pozdní večer, první máj. Když tu náhle ku zastavení vyzval policisty nikoliv hlas, ale plácačky máchnutí. U stanice autobusu. Pes seděl tiše v kufru a naslouchal. „Tak, pane řidiči, kampak jedeme?“ Zkoprněl jsem. Z familiérního tónu absurdní otázky i z její větné stavby. Pročpak se neptá klasicky: „Víte, pane řidiči, čeho jste se dopustil?“ Mám mu snad opravdu prozradit, že vezu psa k připuštění? Bude vědět, co to je? Nebude si myslet, že si z něj dělám legraci?
Mé zkoprnění orgánu neuniklo. Koprní jen padouši. Gestem přivolal kolegu. Ten přitvrdil: „Tak si vystoupíme!“ Seděl jsem dál a zíral. Opravdu jsem netušil, kam chce vystupovat. Policistům ztvrdly rysy. Budu asi těžký kalibr, když si dovolím neuposlechnout tak rázné výzvy. Orgán číslo jedna zařval: „Koukej vylezt z toho auta a otevři kufr!“ Této formulaci jsem konečně porozuměl. Ochotně jsem vystoupil. A otevřel kufr.
Abar po celé předchozí dějství ležel vzadu úplně v klidu. Šlo přece o strážce zákona, to podle uniformy poznal. Až do chvíle, dokud na mě policista nezařval. Pak ho pojalo podezření. Jsou to převlečení lupiči! Nikdo jiný než zloduch se takto nechová. Počkal, až strážník Dvě dojde dozadu a nahlédne do potemnělého kufru. Pak vyletěl. Zařval mu do obličeje. Ze vzdálenosti půl centimetru a s vyceněnými zuby.
Dvojka také zařval. Nesedl si bohužel na zem, jak by velela pointa, ale uskočil nejméně o metr. Jeho reakce je nepublikovatelná s výjimkou: „Co to bylo?“ V tu chvíli Abar přehodnotil situaci podruhé. Přece jen půjde o policistu. Když se tak lekl. Žádný lupič nemůže být takhle lekavý. Lehl si proto způsobně a zatvářil se mile. Do kufru obezřetně s vytasenou pistolí nakoukl strážník číslo Jedna. Pes se usmál. Povstal a olízl zdvořile Jedničce ruku. I s pistolí. Jednička se rozchechtal. Avšak nebyl konec.
Za námi docela tiše zastavil autobus, který nemohl zajet do stanice. Zahoukal. Přímo za otřesenou Dvojkou. Už chápu, proč strážníci dostali do povinné výbavy defibrilátory. Přidal bych suché pleny.
Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.
