Nedaleko Šluknova, nejsevernějšího českého města, se rozkládá vyhlášené středisko starého mocnářství i prvorepublikového Československa: Karlovo údolí. Místo, které po desítkách let zašlé slávy přilákalo také mě. S borderkou Abarem.
Sláva zarůstá pralesem docela svižně.
Podnikatel Karel Schütz nechal velkolepý hotel zbudovat koncem 19. století. Jen málo objektů se mu mohlo rovnat rozlohou i počtem atrakcí. Děti lákaly ochočené opičky nebo vodní kolotoč s loďkami, dospělé pak moderní taneční sál a proslulé lázně. Ke komplexu vedla dlážděná cesta určená kočárům a později i automobilům těch nejzámožnějších klientů.
Bože, zachovej zakladatele Karlova údolí, nejvýše oblíbeného pana Karla Schütze,
který tolika lidem umožnil osvěžující pobyt.
Nelze nevyjádřit nadšení nad nádherným Karlovým údolím,
krásnějším než vídeňský Pratr.
Ó údolí, ó vršky, ó krásný zelený lese,
ty mého srdce potěšení a nářku zveš k zbožnému pobytu.
Takto nadšeně psali spokojení hosté do návštěvní knihy na přelomu století. Já jako návštěvník dnešní volím slova jiná.
Po dlažbě pobryndané nekvalitním asfaltem přijíždím do vyhlášeného letoviska. Hlavní budova připomíná nyní obydlí šíleného vědce či ráj masového vraha. Tři patra podobná zámku se začínají ztrácet uprostřed zeleného pralesa. Vysoké štíty a zbytky reliéfů zvolna odpadávají, okna jsou zatlučená nebo rozbitá. Všude se povalují střepy.
Vnější schody vedou k prvnímu patru, kde nacházím jedno z oken vytlučené a střepy pečlivě odklizené. Z bezpečnostních důvodů nechávám psa hlídat venku a vstupuji do „království odpočinku“. Vzduchem se line pach chlóru z řady rozpadajících se koupelen. Ještě dál mě čeká torzo tanečního sálu. Při vstupu na propadající se parket mi před očima víří pánové v elegantních fracích a dámy v přitažlivých róbách. Místo hudby hraje ve starých zdech vítr. Málokdy se cítím tak stísněně.
Potlačuji vnitřní tíseň a vydávám se do druhého patra. Schody hrozí zřícením. Venku se pomalu stmívá. V druhém patře objevím ještě více toalet a umýváren; dnes je těžké rozeznat je od sebe. Staré kachlíky odpadávají, místo toalet se černají díry do země. A pak jsou tu pokoje pro hosty. Některé mají výhled ven, jiné vlastní balkón. V jedné z místností stojí křeslo, z něhož zbývá jen dřevěná konstrukce. Všude jen omítka a střepy, někde trčí z podlahy trámy.
Pak slyším štěkat psa. Jsem právě u okna, tak se podívám dolů. Z okna v přízemí vylézá útlá a zanedbaná dívka s rozcuchanými vlasy. Je malá, může jí být dvanáct jako dvacet, v jedné ruce drží stříkačku. Karlovo údolí nezůstalo bez rekreantů. Vidím, jak k dívce přibíhá Abar a výstražně hafne. Holka utíká a pes ji nechává na pokoji.
Do třetího patra už se mi nechce; nejsem tu sám a navíc se šero pomalu mění v tmu. Cestou dolů slyším z přízemí další lidské hlasy, tentokrát mužské. Rychle prolezu oknem ven, nerad bych dělal současným „rekreantům“ obtíže. Zřejmě mají dost vlastních.
Ještě proběhnu psa okolním pralesem – na místě, kde jezdívaly loďky s dětmi, jsou nevábně vonící bažiny. Doufám, že nenajdeme mrtvolu. Mezi divnými stromy a občas nemístně rostoucími zdivočelými rododendrony by mě to nepřekvapovalo.
A přesto, jako by zůstal poslední záchvěv kdysi vlídné atmosféry Karlova údolí. Na kraji cesty stojí srna a dvě malá srnčata. Nebojí se, neutíkají, jen se na mě dívají; sotva dva metry od nás. Vzpomenu si, že dobrý pan Karel Schütz předváděl dětem ochočené opičky. A ochočené srnky a veverky. Přestože se svět stačil zbláznit a údolí zpustnout, místní srny zřejmě stále chovají naději. Že se vrátí doby, kdy si je děti z Česka, Německa, Uher, Británie nebo Nizozemí zase budou chodit hladit.
Pokud chcete vidět víc fotek z dnešního Karlova údolí. A ještě nová kapitola pohádky, abych nezapomněl.
