Opravdu nejde o politickou satiru ani bajku. Pouze o další úplně pravdivý příběh o mé rodině a její zvířeně. Podobnost překvapivá, leč vskutku náhodná.
Odtržen od jiné kořisti mým bratrem.
Kocour v nadpisu je správně s velkým K. Snad proto, že velikostí jen kocourek, povahou je zabiják. Oč menší, o to zuřivější. A záludnější. Navíc učenlivý. Přes těžké verbální i fyzické tresty zabíjí vše živé. Nebo alespoň zastrašuje. Například veverky. Těch má ve svém teritoriu hodně, u nás doma na Levém Hradci, i na chatě v Lužických horách.
Veverky také nejsou povahou roztomilé. Jsou neuvěřitelně nenažrané a vzájemně nesnášenlivé. Máme na zahradě několik ořešáků, které chodí plenit. Přitom se často vzájemně porvou až do krve. Bez ohledu na barvu, rudé se rvou nejen s černými, ale i mezi sebou. Bez ohledu na to, že ořechů je dost pro všechny. Taky není pravda, že veverušky sbírají oříšky a nosí si je do hnízda, aby měly zásoby na zimu. Žerou je hned. Až se přežerou, že sotva lezou. Ještě před příchodem Kocoura do našeho domu dokonce jedna přežraná veverka nezvládla sotva půl metru dlouhý skok, spadla na betonový chodníček a zabila se. Má hrobeček pod borovicí.
S příchodem Kocourem nastala pro veverky nová zábava. Kocour se sice pohybuje se ve větvích jako panter a vzhledem k miniváze mu nedělá problém šplhat i na tenké větve. Co mu ovšem nejde, jsou skoky. Proto veverky nenávidí. Ještě víc než kuny a hady. Veverky baví Kocoura provokovat. VV počká, až se k ní K došplhá. Pak prudce odskočí na sousední strom, větev se s kocourem zhoupne a ten s vytasenými drápy zachraňuje rovnováhu.
V létě jsem na chatě pozoroval každé ráno jinou scénu. Pozemek tam máme oplocený jen vodorovnými břevny, v rozích zahrady rostou obří jasany. Veverka seskočila ze stromu na kůl a vyčkávala. Až si jí všimne kocour. Jakmile kocour vyskočil za veverkou na břevno, dala se do mírného běhu. Kocour po břevnu za ní. Veverka mírně zrychlovala až do doby, než zuřící kocour přecenil své schopnosti a spadl. První den kocour uběhl po břevně jen asi deset metrů. S každým dnem se jeho trasa prodlužovala a náskok veverky zkracoval. Pátý den došlo k zvratu. Veverka si klidně poskakovala, kocour se za ní potácel jako obvykle. Najednou skočil. Srazil veverku do trávy. Měl ji. Vyběhl jsem přes celou zahradu a řval na kocoura. I veverka řvala. Doběhl jsem včas a kocoura od kořisti odtrhl. Veverka se odpotácela k lesu a kocour mě ještě večer kousnul zezadu do krku.
Od té doby se veverka na břevnu neobjevila. Zato kocour po něm každé ráno svižně proběhne. Cvičí. Třeba se objeví veverka bez historické paměti. Nebo asociální, které ostatní veverky neřekly, že malé zuřivé kocourky se nevyplatí provokovat.
Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.
