Ukrajina opředena mýty

Ukrajina není okraj Ruska. Ukrajina je velká. Ukrajině náleží nejen Krym, ale také Užgorod. Ukrajina je blízko i daleko. Ukrajina si zaslouží, abychom slyšeli zvonění hrany.

Situace v Kerčském zálivu vyvolala polemiku celkem tradičně dvou názorových skupin. Z obou stran padá suma víceméně logických a přesných argumentů. Pod touto vyřčenou vrstvou vnímám ještě jednu, často nevyřčenou vrstvu základních předpokladů, jejichž splnění zakládá správnou argumentaci. Snad můžeme hovořit o základním paradigmatu ukrajinské problematiky, jehož akceptace podmiňuje dosažení nějakého výsledku ve vzájemné komunikaci. Abych uvedené zestručnil: celá řada chtěné či nechtěné manipulace je založena na řadě i nevyslovených mýtů a s některými z nich bych chtěl polemizovat.

Je zřejmé že znalost historie Ukrajiny u nás vykazuje značný deficit (v to počítám i sebe). Budu předkládat tvrzení tak obecná, že necítím potřebu je v tomto textu dokládat, lze si je snadno ověřit.

Mýtus první: Ukrajina je odštěpek Ruska po rozpadu Sovětského svazu.

Ukrajina prošla dlouhým a složitým historicko – geografickým vývojem. Počátky ukrajinské státnosti lze vystopovat už koncem prvního tisíciletí tohoto letopočtu. Na její vývoj působila celá řada globálních vlivů tehdejšího světa (např. Zlatá Horda, Osmanská říše, Krymský Chalífát, Rusko, Švédsko, Litva, Polsko atd.) a hodnota míry svébytnosti tohoto státního útvaru kolísala. Časový úsek, kdy územně celá Ukrajina tvořila s Ruskem společný stát, se v zásadě kryje s dobou existence Sovětského svazu.

Tvrzení: Historie ukrajinského státního celku zakládá na existenci suverénního, moderního, mnohonárodnostního státu, jakým dnešní Ukrajina nesporně je.

Mýtus druhý: Krym byl vždy ruský.

K formálnímu připojení Krymu k Ruskému impériu došlo v roce 1783 a historický vývoj této oblasti byl podobně složitý jako vývoj Ukrajiny.

Tvrzení: Historie Krymu nezakládá ke zpochybňování ukrajinské územní celistvosti Ukrajiny včetně Krymu.

Mýtus třetí: Ukrajinci jsou někdejší Sověti a jako takoví zrazují zájmy nástupnického Ruska.

Ano, občané Ukrajiny byli relativně vzato donedávna občany Sovětského Svazu a tuto skutečnost krvavě zaplatili. Jestliže určitou historickou zkušeností se sovětskou mocí a jejími praktikami disponují Češi, od Ukrajinců by se mohli učit (Stalinem řízený hladomor ve třicátých letech), podobně jako od Poláků.

Tvrzení: Občané Ukrajiny nejsou vazaly Ruska.

Mýtus čtvrtý: Ukrajinský stát řídí nevěrohodní pučisté.

V tomto bodě se uplatňuje stará manipulační technika, totiž záměna příčiny a následku. Neplatí, že společenská změna (Majdan) vynesla do vedení státu protiruské politiky, na což Rusko hledí s oprávněnou obavou. Platí, že ona společenská změna je vyjádřením emancipačních snah Ukrajiny vymanit se z objetí velkého bratra. Platí, že Majdan učinil stop tradičnímu imperiálnímu ruskému přístupu, totiž udělat z Ukrajiny závislé Bělorusko či vytvořit v něm obdobu Podněsterské republiky, což se mu nakonec podařilo na Krymu.

Tvrzení: Stávající ukrajinská politická reprezentace je demokratická a vzešla ze svobodných voleb. Že tyto volby ignorovali separatisté a uchýlili se k pořádání regionálních plebiscitů, je v celku jejich věc.

Mýtus pátý: Rusko projevuje oprávněné obavy z expanze evropských struktur a jejich případné agresivity.

Mýtem je už ona předpokládaná agresivita evropského společenství, ale hlavně ruské obavy nelegitimizují ruské vměšování do ukrajinské vnitřní ani zahraniční politiky.

Tvrzení: Mezinárodní směrování Ukrajinského suverénního státu je věcí především jeho občanů.

O široké akceptaci uvedených tvrzení si nedělám iluze. Schopnost alespoň o nich přemýšlet jde nad rámec obecné iluze o objektivitě.