Jsem Čech a Evropan

Téma Brexitu je v těchto dnech opět aktuální a tento stav neskončí dříve než koncem března. Pak bude možná rozhodnuto, možná na dlouhou dobu. Pro někoho je tento stav Evropy a potažmo EU příznivý a možná i radostný. Pro mě ne.

Jsem Čech, a to vysoce pravděpodobně ve smyslu národním, ale určitě ve smyslu zemském. Zemské vlastenectví předcházelo konceptu národního státu. Sounáležitost se svou zemí, zemí Koruny české (nezaměňujme za sounáležitost dynastickou), čili zemské vlastenectví je mi nesmírně sympatické, protože tento koncept dlouhodobě umožňoval poměrně bezproblémové soužití více národů. Má blíž k současnému konceptu občanství než právě koncept nacionální. Cítím se bytostně součástí lidu této země.

Jsem-li tedy Čech, z polohy mé země logicky vyplývá, že jsem i Evropan, zeměpisně, historicky i kulturně. I přes své ostudně nedostatečné znalosti cizího jazyka cítím sounáležitost k této části planety. Evropa je místem, kde lze díky mnoha okolnostem žít spokojeně. Jednou z těch podstatných okolností je dlouhodobý mír, který zde panuje. A právě snaha o mírové soužití stála po II. světové válce u kolébky Evropské unie či jejich formálních předchůdců. Touha po míru a prosperitě vedla k jejímu založení. Nám byla účast na tomto projektu umožněna v závislosti na nepříznivém historickém vývoji před nemnoha lety, čehož si neskonale vážím.

Británie a příslušné orgány EU, nakonec i členské země každá zvlášť jednají o ukončení jejího členství. Nemám z toho radost. Británii, její osobitou historii, politiku a kulturu jsem v rámci EU bral vždy jako potřebnou a užitečnou pro tento mezinárodní projekt. Jako svébytnou sílu, která měla potenciál, byť třeba  jenom nezamýšleně, prosazovat i české zájmy. Unie bez ní bude určitě chudší a pochybuji, že s Británií to bude jinak. Především s ohledem na veškerou vážnost přítomnosti realisticky uvažující člověk nemůže mít z tohoto loučení radost. Ta radost tak trochu připomíná skřípění zubů.

Řekl bych, že takovéto projevy pokleslé radosti jsou motivem k sepsání těchto řádků. Příkladem je, když jeden autor blogu spatřuje parádní šanci ve fungování V4 coby svrchovaného útvaru, samozřejmě po výstupu z EU nebo jejím rozpadu. Ono se to možná nabízí, když angažmá tohoto celku v EU kriticky zhodnotíme, ale vzpomenu-li si na zbytky svých znalostí z historie 19. století, napadne mě, že ten člověk vůbec neví, co ho to napadlo, nebo to ví - a pak je to ještě horší. V4 a Viktor Orbán králem, asi. Spíše ale něco horšího.

Bipolární uspořádání světa skončilo před 30 lety, je možné, že se formuje uspořádání nové. To formování nepřehlédnutelně vyvolává nové hrozby, Rusko, Čína, svět islámu, "podivná" Amerika a co já vím jaké další. Těmto nejsme schopni čelit samostatně, to lze pouze v rámci většího celku a nikdo jiný než EU a NATO mě nenapadá. Všichni jsme Evropané, EU je instituce aspoň do jisté míry demokratická a my jsme součástí zdroje této demokracie, součástí lidu evropských zemí. Dle mého na úspěchu tohoto projektu záleží a ten je byť v malé míře odvislý od nás a našeho jednání.