Žijeme prostě v době, kdy něco chtít jen tak prostě nestačí. Je to málo! Chtít něco pouze pro věc samu o sobě, tím se člověk vystavuje leda tak posměchu vyspělejší části svého okolí. Mně se to přihodilo a zaplatím tvrdě. Životem.
Pracuji v malém zelinářství a tam pleji. Pleji co je potřeba, zeleninu listovou i kořenovou, rajčata i luštěniny, zkrátka - co mi kdo poručí. A pleji dobře, protože pleji rád, takže za to dostávám zaslouženou odměnu. A protože žiji skromně, v jednom z hrníčků, do kterých ukládám podílky své mzdy, zrovna v tom, který nese označení Luxus +, se mi nashromáždila slušná sumička. Vím, že penízky nemají ležet ladem i rozhodl jsem se - koupím si úplně nové šaty. Koupím ještě naftalín, dám ho k těm novotou vonícím šatům do skříně a ty nechám každou sobotu pěkně vyvětrat na ramínku na balkóně.
Vyrazil jsem do prodejny s oděvy. Cestou jsem potkal jednoho známého a šli jsme kus cesty spolu. Neubránil jsem se vlastnímu nadšení z toho, že budu mít úplně nové šaty, a prozradil jsem mu svůj úmysl.
"A máš plán B?" zeptal se s potutelným úsměvem.
"A jaký plán B?" odvětil jsem, "Koupím si nové šaty a basta. K čemu nějaký plán B?"
"Človíčku, človíčku," pokračoval potutelně, "jak tě znám, chodíš jednu celou dekádu v jedněch kalhotách a dvou košilích. Co ty budeš dělat s novými šaty, když nikam nechodíš, to tedy nevím. Na cestu do zelinářství jich bude doopravdy škoda. Jakou budou ve tvém případě vlastně plnit funkci? Neužiješ je. Je to marná investice a promarněná šance. Zkrátka, potřebuješ nějaký plán B."
Zatajil se mi na chvíli dech, protože měl pravdu. Svoji frustraci jsem na sobě ale nedal znát, na nároží jsme se rozloučili a já zamířil po svém. Do drogerie. Ne pro naftalín, ale pro mýdlo, voňavé toaletní mýdlo. Pevný trám na své půdičce mám a kus provazu jistě najdu. Bez plánu B se vážně žít nedá.
